Romány jsou minulostí. Ukrajinský spisovatel na frontě zjistil, že skutečnost předčí fikci

„Dejte se do pohybu,“ velí lektorka. Každý se má proto posadit vedle cizince a říct mu ve dvou minutách anglicky svůj příběh. Kdo si sedne dřív – poslouchá. Kdo přisedne – mluví. Potom se dvojice proházely a vyprávěly ve svém rodném jazyce. Poslední příběh jsme měli poslouchat se zavřenýma očima.

Slyšela jsem hlas ženy, které zemřel syn. Emoce, rytmus řeči, dech, mlčení… Původně jsem do Turína přijela proto, že jsem chtěla zkusit fikci. Obdivuju spisovatele, kteří vás vtáhnou do jiného prostoru. Třeba jako Španěl Kike Cherta. A pak mi ukrajinský spisovatel Myroslav Lajuk svěřil, že romány jsou pro něj minulostí. Až když ho válka vyplivla na bojiště, zjistil, že skutečnost předčí fikci.

V rámci projektu jsem poté zamířila z Turína do Varšavy. Do mekky reportáže. V kavárně Wrzenie swiata stál Mariusz Szczygieł jako Bakchus s mísou jablek a hrušek. Bůh žánru non-fiction. Do parády si mě vzaly reportérky Urszula Jabłońska a Joanna Gierak-Onoszková. Když jsem vyšla ven, hlavou mi zněl jejich dvojhlas: „Proč fikce, když je skutečnost překvapivější?“ 

Načež jsem narazila na fotoreportéra Piotra Wójcika. Válku na Ukrajině zachycuje s výjimečnou citlivostí. 

„Piotře, bude válka i tady?“

Piotr mě obejmul. Skutečnost může být šílenější než fikce.