Až dočtete, podívejte se do spamu. I tam žijí lidé

Takový člověk sice žije dál, ale co z toho má? Chodí jako tělo bez duše a nikoho to nezajímá. Připadá si průhledný jako dobře umyté okno.

To se takhle pošle e-mail a čeká se na odpověď. Možná jde o důležitý dopis, nebo dokonce rukopis knihy zaslaný do vydavatelství, kdy na reakci závisí život nebohého autora. Uběhnou dva týdny – a nic. Nikdo se neumí opíjet rohlíkem lépe než nebohý autor. Asi se k tomu ještě nedostali. Anebo, v lepším případě, tak je to vtáhlo, že to čtou podruhé a licitují o výši mého honoráře.

Po dalších čtrnácti dnech přepadne nebožáka, otevírajícího co pět minut mailbox, existenciální tíseň. Potkává usměvavé tváře, které už odpověď zjevně dostaly, reviduje vše, co v životě napsal, a sám sebe nakonec přesvědčí, že jako spisovatel nestojí za nic.

Po bezpočtu dalších bezesných nocí té trosce dojde, že musí chtě nechtě podstoupit konfrontaci, jelikož i ta nejobávanější pravda je lepší než nesnesitelné čekání na vysvícený e-mail v doručené poště. Třesoucí se rukou vytočí číslo. Redaktor se dušuje, že mu nic nepřišlo. Načež se rozřehtá: „No jo, člověče, teď koukám, vy jste mi padl do spamu.“

I když je to lepší zpráva, než že s románem zatopili v kamnech, je to ponižující. Zatímco svět se navzájem lajkuje, ten chudák strávil měsíc života přemítáním o naději a beznaději ve vlhké díře, v suterénu počítače s cejchem podezřelé pošty. 

Slibte mi, že jakmile dočtete toto psaní, podíváte se do spamu. 

I tam žijí lidé.