Stylové loučení s Íránem: dostávám pozvání na drogový dýchánek

Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“, a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.

Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se na něco jazykem farsí, protože myslí, že jsem jejich, ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov: například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.

Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne.

Před pár dny jsem jednu noc probděl. Ve velkém přístavu Bandar Abbás jsem dlouho do noci pracoval, a pak si sice lehl, ale už jsem měl ohňostroj v hlavě a najednou vyšlo slunce a bylo těch klasických čtyřicet stupňů.

Původně jsem měl v plánu zajít do přístavu, že se podívám na jeden z blízkých ostrovů, a tak jsem šel, ale s čím dál větší nechutí. Zatímco například Šíráz jsem si naprosto zamiloval, Bandar Abbás mi je nesympatický. Šíráz je jako hlavní město pohádek a úsměvů, Bandar Abbás jako hlavní město podmračeného kšeftování, aspoň tak to dnes vidím. V celém Íránu jsem na delší přesuny po městech využíval taxíky, což je tu většina aut, vždy to stálo v přepočtu dolar za jízdu. A tady najednou chtějí dolarů pět, to teda ne, to se omlouvám…

Cítím vzrůstající nechuť ke všemu kolem, a najednou se prostě otočím na patě a nejdu do přístavu, nýbrž zase už na východ, někam za město. Že prostě půjdu dál svým přirozeným směrem. Řidiči se mi snaží špatně rozjetý den zpříjemnit, zvou na různá jejich slaná mléka smíchaná s ledovou perlivou vodou a podobně, ale jsem unavený, nedokážu s nimi vtipkovat, v jednom autě dokonce usínám. Nepomůže mi ani když se nechám vysadit u moře a prvně za celou cestu se pořádně vykoupu. Voda v Perském zálivu má, řekněme, pětadvacet stupňů. Metrové vlny. Pláž je nekonečná a široká sto metrů, ale jsem na ní úplně sám. Jednou tahle místa jistě objeví turisté, ale ještě to bude trvat. Zatím nikomu nestálo za to, aby tu třeba otevřel malý stánek s pitím, což je škoda, to bych uvítal.

Noc na pláži

Mí souputníci cestující do Pákistánu se už zařadili do fronty, která je ovšem nehybná a já u sebe stejně nemám dokumenty, tak můžu pokračovat v psaní. Naštěstí se stačí dobře vyspat, a pak to zase jde. Dostal jsem se do provincie Balúčistán, a druhý den jde stopování zase samo – nejdřív zastaví Balúč s šátkem ovázaným kolem hlavy, představí se jménem Lal Baksh a vrazí mi do ruky pytlík slunečnicových semínek. Pak udělá totéž, co spousta jeho íránských předchůdců, chce mě vysadit na policejní kontrole. Odmítám: „Vezmi mě co nejdál!“