Malá veterinářka ve mně je pryč, zabila jsem psa

Naši mou touhu po zvěřinci regulovali, přesto jsme měli doma dobrmana, kočky, křečky, želvu nebo obří akvárium s rybkama, který jednou prasklo a mrtvý ryby jsme ještě měsíc po neštěstí nacházeli různě zapadlý a vyschlý pod skříní či botníkem. Od dvanácti jsem chovala zakrslý králíky a chodila do kroužku, z okresního kola soutěže chovatelů hlodavců v Hodoníně jsem si odnesla krásné druhé místo!

Střih. Mladší děti mě přemluvily pořídit si ke čtyřem kočkám, na které převážně řvu, ještě psa. Ta malá veterinářka je pryč, všechnu lásku rozdělila mezi děcka a na chlupatý nestvůry už nezbylo. Přesto jsem kývla. Ta hyperaktivní věc od cikánů z Fulneka rozmetala veškerou zbylou vnitřní harmonii na kusy, nestíhala jsem ji a bohužel jsem nestihla ani včas dupnout na brzdu, když mi minulý týden skočila pod auto.

Bez váhání jsem ji hodila na zadní sedadlo auta vedle traumatizované Doroty, se kterou jsme místo hodiny klavíru pospíchaly na veterinu, bohužel pes po deseti minutách dodýchal a dcera přestala plakat až ve chvíli, kdy se začaly slzy kutálet po tváři mně. Pláču jako malý dítě, jak malá Nikolka s plastovým stetoskopem, opravdu se to stalo, zabila jsem psa.

(věnováno Leušce)