Stopem z Česka do Ósaky aneb Stárnoucí podivín stojí s krosnou u silnice

Mám se dobře, i když nepopírám, že se o mě občas pokoušela panická ataka. 
Na celnicích s Běloruskem i Ruskem. 
Jednou v noci na břehu řeky Don.
Potom, když jsem se připletl do cesty trojici ožralých šikmookých Kalmyků, kteří ještě víc než buddhu milují Putina.
Když mě nepustili do Ázerbájdžánu, ačkoliv jsem měl platné vízum.
Když jsem ztratil botu a hlavně když mě sejmul blázen jménem Reza v íránském městě Sanandadž.

Ale asi bych měl začít do začátku; od prvního jarního dne, kdy jsem se v devět ráno postavil před pumpu v Průhonicích, na konci Prahy, a po pár letech zase zvedl palec. Kdy jsem takhle stál poprvé? Je to, dobrý bože, přes třicet let. Roku 1995 jsme s kamarádem vyrazili do Rumunska a pak jsem jel daleko na východ ještě mnohokrát. Ale nikdy jsem nebyl v Íránu, v Pákistánu, v Malajsii, v Indonésii ani v Japonsku, takže jdeme na to.

Stárnoucí podivín

Ten první jarní den jsem vybral dobře, od rána se zdá, že začíná spíš léto. Určitě nejhezčí den roku – ale o moc víc důvodů k radosti nemám. Stojím tu dvě a půl hodiny (teď v Šírázu naštěstí můžu konstatovat, že to byl prozatímní rekord). Na druhou stranu se nehroutím, trpělivosti mám odjakživa hodně. Nevadí mi nepohodlí, nepotřebuju v životě řád. Je mi dost jedno, kde budu zítra a co se tam bude dít, autostop je pro mě ideální disciplínou: jenom bych teda nechtěl být v Průhonicích.