Nekoukat, makat! S Jakubem Prachařem o hereckém klanu, fandění Slavii a vlastním filmu

Měl jsi v dětství idol mezi sportovci? 

V pokojíčku mi visel plakát Shauna Palmera, snowboardisty, co jezdil za Vans. Už jako devítiletého mě strašně bavil skateboard – v Praze byl jediný skatepark na Štvanici, kde jsme se střídali s házenkářkami. 

A fotbalisté nic?

Ty jsem na plakátech neměl, ale roku 1996 jsem začal fotbal dost prožívat.

Chápu, byli jsme stříbrní v Evropě.

Za repre hráli slávisti: Poborský, Bejbl, Patrik Berger… A hlavně jsme ten rok vyhráli po šíleně dlouhé době titul!

Po půlstoletí – takhle dlouho musel čekat tvůj děda, herec a fanoušek, Ilja Prachař. 

Přesně tak, Slavia se za komunismu nikdy mistrem nestala. Když před pár lety vystavoval na Designbloku šperkař Ondřej Stára, koupil jsem od něj zlatý prsten, na kterém je podobizna Trautenberka čili mého dědy a českými rubíny vysázený citát: „Nekoukat, makat!“ Prsten jsem věnoval tátovi a ten si ho bere na fotbal – aby děda viděl, jak pěkně teď slávisti hrajou, měl by z toho radost.

Neumřela nedávno tvoje babička, Iljova žena?

V srpnu.

Jaká byla?

Každé prázdniny jsem jezdil do Doubice ve Šluknovském výběžku, kde měli s dědou chalupu, a miloval jsem to. Dokonce jsem si tam koupil pozemek, jednou tam postavím chalupu. Od babičky pochází sarkastický a trochu cynický humor, který v rodině máme. Se vším byla rychle hotová, zábavná a zároveň trochu krutá, doma jsme jí říkali baba Jaga… Měli s dědou pozoruhodné kamarády, třeba Ester Krumbachovou nebo sestry Válovy, a až do konce si udržela obrovský přehled.

Dala ti do života nějakou moudrou radu?

Občas pronesla své: „Hovno zle!“ I když s tím začala její tchyně, moje prababička. Děda byl z Moravského Písku, a kdykoli tam s ním babička přijela, maminka Ilji Prachaře připravila maso a talíře naložila se slovy: „Tož, děcka, hovno zle!“ Což babička ráda citovala a já si ten slogan asi nechám někam vytetovat, protože si snažím kérky skládat celorodinně. Na paměť babičky si vytetuju buď tahle dvě slova, nebo pana Pipa.

To byla postavička ze Studia Kamarád, ne?

A z knížek Stanislava Holého – babička byla loutkářkou a v televizi vodila jeho, Jů a Hele. Knížky o Pipovi jí Holý dával, měli jsme je na chalupě a mně se ty obrázky líbily. Možná si nakonec nechám vytetoval pana Pipa, jak křičí: „Hovno zle!“

Mně se ta hláška líbí. 

Skvělá. Kdybych udělal desku, na což se snad konečně chytám, asi ji tak pojmenuju.

Ještě 40× kapr

Máš strach ze smrti?

Trochu z umírání, smrt už je jedno. Nedávno jsem si uvědomil, že je mi jednačtyřicet a některé věci musím přeorganizovat, abych mohl žít spokojeněji a někam se posunul. Když budu mít kliku, tak mě čeká ještě čtyřicetkrát kapr s bramborovým salátem – ale potom bude hotovo…