Být, či nebýt? Svět sužuje krize smyslu, hamletovská otázka je pořád aktuální

Být, či nebýt – to je otázka. Anebo přinejmenším byla. Osudem slavných citátů je nezřídka, že se z nich častým opakováním stane pouhá fráze, z níž se vytratil význam. Jsou jako sochy významných osobností, které se postupně promění v dekorativní prvky veřejného prostoru – snadno zapomeneme, že chladná forma kdysi patřila člověku z masa a kostí. Hamletova replika v nás dnes bude pravděpodobně evokovat pocit teatrálnosti, snad si vybavíme postavu mládence v punčochách a s lebkou v ruce, ale nic z toho nás příliš nezneklidní.

Jenže by možná mělo.

Shakespearův hrdina si totiž v oné scéně na nic nehraje – on se hroutí. Ve slavném monologu se marně ptá po smyslu lidské existence a zvažuje, zda by nebylo lepší „vzepřít se moři trápení a skoncovat to navždy“. Hamlet přemítá nad sebevraždou, neboť svět okolo něj se mu jeví jako absurdní, ošklivý a bezvýznamný. Ani po více než čtyřech stech letech se nedá říct, že by jeho dilema bylo překonané – že by otázka, zda život stojí za to žít a proč, přestala být relevantní. Opak je pravda. 

Kanadský filozof John Vervaeke hovoří o tom, že současný Západ sužuje hluboká krize smyslu. Velké příběhy, ať už náboženské, nebo národnostní (jež inervovaly kulturu a společnost, dávaly člověku pocit sounáležitosti s ostatními a orientovaly jeho bytí ve světě skrze rituály), byly dekonstruovány a zahozeny ve jménu osvobození se od zpátečnictví, pověrčivosti a kmenovosti.

Tato emancipace od mytického sedimentu minulosti byla zřejmě vedena dobrým úmyslem – ostatně stačí si vybavit hrůzy 20. století, abychom pochopili, odkud se vzala averze vůči velkým kolektivním příběhům – nicméně stojí za to se ptát, zda jsme nezašli příliš daleko a neodstranili nejen pouta, která nás svazovala, ale také ta, jež nás držela v kontaktu se světem, s druhými a nakonec i se sebou samými.  

Černá smrt a šedý život

Otázka smyslu není abstraktní filozofický problém, ale věc fundamentální vztahovosti a pocitu, že někam patříme, že zde máme své místo a že jsme pro svět relevantní, stejně jako je svět relevantní pro nás. Když se tento vztah naruší, projevuje se to pocitem odcizení a beznaděje. Kdo zažil den, kdy se probudil a nevěděl, proč vstát, zná tíživost ztráty tohoto pouta. Stačí si představit atmosféru prázdných výloh, zarostlých chodníků a tápajících lidí v malých zapomenutých městech, kde zavřeli továrnu nebo důl, abychom poznali, jak velice praktický problém to může být.