Rozptyl

„Příští měsíc by mohly být urny ve slevě,“ řekla mi pohledná pracovnice pohřebního ústavu v bílé blůzce.

„No to ještě asi bude předčasné…,“ odpověděl jsem váhavě já.

„Urna se dá koupit i předem, to s rakví je trochu problém, přece jen je to taková těžká almara, ale míváme i odlehčené. Znáte přibližné datum?“

„No doktor tvrdil, že tak tři čtyři měsíce, ale pokud budu odpovídat na chemoterapii, tak možná i osm. Ovšem nemám počítat s tím, že v tom posledním měsíci bych byl schopen něco zařídit, proto jsem tu už teď, dokud to jde.“

„Chápu, jen na takový předstih tady nejsme moc zvyklí, ale poradíme si. Líbí se mi ta vaše zodpovědnost.“

„Být připraven, toť vše – říká Hamlet.“

„To by bylo hezké motto pro náš ústav, ale lidi klasika moc netáhne. Lidé vůbec málo myslí na budoucnost a na jistoty, a přitom co je jistější, než že k nám stejně jednou doputují, že?“ zasmála se, „vlastně by to šlo předem i s tou rakví. Když ji koupíte, můžeme ji dát zatím do našeho sklepa, než přijde váš čas,“ vstala a položila na světlehnědou truhlu cedulku s nápisem „RESERVÉ“, „je to dobrá volba, dub je dub!“ poklepala na ni svým něžným prstíkem, „budete to chtít odečíst z daní?“

„Prosím?“

„Kdybyste ji zaplatil teď a my ji papírově dodali ještě před koncem roku, mohl byste si to odečíst příští rok z daní. Pokud budete odpovídat na chemoterapii, tak to ještě stihnete. Teda, jen tu rakev, obřad budeme moci účtovat až potom. Ten pravděpodobně spadne do nového zdaňovacího období, jestli si nepospíšíte… Ale vy asi nespěcháte, že?“ zadívala se na mne svýma krásnýma modrozelenýma očima, „ve volných chvílích dělám i daňovou poradkyni,“ dodala po dlouhé pauze, trochu nesměle, „takový koníček.“

„Pro zesnulé?“

„Nejen pro zesnulé, ale člověk by měl odcházet tak nějak vyrovnán s tímto světem.“

„No třeba by se to dalo nějak urychlit, nemusím čekat na přírodu, ačkoli…“

„To ne! Člověk by neměl hned rezignovat. A kvůli daním už vůbec ne!“

„A kdybych chtěl? Mohla byste mi doporučit nějaké řešení? Bezbolestné, přece jen zde máte různé případy…“

„Máte doma plyn?“

„Bohužel ne.“

„Hm, škoda, bývá to prý jednoduché a člověk zůstane takový kompaktní… Museli bychom vás tedy potom přepudrovat, ale to umíme. Žiletky, skok z viaduktu, revolver, vlak a autonehodu bych vyloučila. U nás s tím míváme vždy spoustu práce, kolega z úpravny tomu říká puzzle. Už jsme pohřbívali klienta s volantem zaklíněným v hrudním koši… žehem. Ta urna pak chrastila. Ocelové matice se neroztaví a z toho plastu byl strašný zápach…. Budete si to přát žehem, že? Nebo jste ekologicky orientován?“

„Ekolog zas až takový nejsem…“

„No výborně, tak žehem! Ulehčíte to i pozůstalým, vezmou si urničku a hotovo, žádná štrapáce.“