Přispěl na ptačí park a zachraňoval žáby. Pomáhat může každý, říká fotbalista Adam Gabriel

Jak jste se o sbírce na ptačí park dozvěděl?

Znáte to. Stačí, když si člověk vygooglí nějakého ptáčka, a už vás tím algoritmy bombardují.

Jak se ale stalo, že vás takové věci vůbec zajímají?

Mám to tak už delší dobu. Čtu si rád o přírodě, sleduju na sociálních sítích různé spolky. Taky třeba sázím stromy u táty v lomu (bývalý fotbalista Petr Gabriel provozuje v Rynholci firmu na průmyslové čištění odpadů – pozn. red.), doma na zahradě rozvěšuju krmítka.

Zdědil jste to nadšení po někom?

Mám rád zvířata, v tom mě asi ovlivnila babička. Máma zase u nás ve Zvoli pořádá různé akce pro děti a sousedy. Po tátovi, který to dotáhl do nároďáku a do bundesligy, jsem možná paličák, který se nespokojí s málem. Úplně nejvíc mi ale otevřel oči gympl. 

Máte ve fotbale někoho, s kým byste mohl takové zájmy probírat?

To se zatím nestalo. Vlastně jsem mezi spoluhráči nikdy neměl kamaráda, se kterým bych něco podnikal i mimo hřiště. Spíš si dělají legraci, a když mě chtějí jakože naštvat, musím si v kabině vyslechnout hlášky typu „Všude uděláme obchodní domy a parkoviště, všechno vybetonujeme!“.

Proč je podle vás těžké nalézt v tomhle ohledu fotbalového parťáka?

Třeba většina kluků ve Spartě, kde jsem fotbalově vyrůstal, byli spolužáci ze stejné obchodní akademie a trávili spolu čas i mimo školu. Zatímco já chodil Nad Štolu, což je gympl blízko Sparty a není odtud daleko ani na Strahov, kde má klub tréninkové centrum. Ale stejně jsem zůstával trochu mimo.

Uvažoval jste po maturitě o vysoké škole?

Chtěl jsem jít do Suchdola na zemědělku, měl jsem vybraný i obor – lesnictví. Ale pak jsem podepsal profesionální smlouvu. Možná by se dalo nějak zvládnout obojí, ale neměl bych z toho dobrý pocit, naučil bych se bačkoru.