Jak dostat přes hubu v Íránu, zemi těch nejhodnějších lidi

4. dubna 2025

24 minut

Do města Hamadán mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.

Stopem do Ósaky

Tomáš Poláček a jeho další dobrodružná mise. Přes půl světa vyrazil do Ósaky, dějiště EXPO 2025. Jak je jeho zvykem, přesouvá se stopem a ze své cesty píše pravidelné reportáže. Všechny Tomášovy články o pouti z Česka do Japonska najdete zde.

Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o to šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju…

Pako se jmenovalo Reza, zavalitý čtyřicátník s brýlemi. Zastavil na konci městečka Zarrineh a já se jako vždycky musel ujistit, jak to se mnou myslí. Kurdský region je evidentně chudý, pasažéra za peníze nabere rád každý. Proto se (v rámci osobnostní protirole) zářivě usměju a řeknu, že nemám žádné peníze, aby bylo jasno.

Peněz mám samozřejmě dost, ale nedává mi smysl, abych padesáti Íráncům platil za přesun. Jedu do Ósaky stopem, ne taxíkem. Nechci být pro řidiče rito, ale kamarád.

A navíc bych řekl, že jim platím jinak, a to dost. Nedovolil bych si sednout do auta a mlčet, nebo tam dokonce usnout. Mí řidiči se vesměs nikdy osobně nebavili s Evropanem, tak se snažím, aby to pro ně byl co nejmilejší zážitek. Fotíme se spolu na jejich mobily, namlouvám vzkazy přátelům, ukazuju fotky své rodiny, pokud možno je bavím.

Proto taky vždycky něco dostanu. O den dřív mě řidička Elham (blonďatá, v kšiltovce, s drobným piercingem v nose!) pozvala u slaného jezera Urumie na rodinný piknik – opékali jsme u ohně kebaby na dlouhých šavlích a nechtěli mě pustit zpátky na trasu: „Přespi u nás, kolik nocí chceš.“

Trochu trapněji se cítím, když mi Íránci vnucují peníze, to jsem zatím vždy dokázal odmítnout, ale aspoň je to důkaz, že svou etudu o nemajetném poutníkovi hraju docela věrohodně.