Bývala jsem mistryně nedopsaných příběhů. Zlom nastal až v parku, s kočárem

7. dubna 2025

foto: použito se svolením Veroniky González

Její nová kniha s názvem Blízcí sklízí nadšené reakce, čtenáři kvitují, jak realisticky popisuje toxické rodinné vztahy, jak se nebojí intimních témat. Přitom Veronika González dlouho psala jen do šuplíku, nevěřila si, nedokázala dokončit příběh. Zlom přišel na rodičovské, kdy se psaní stalo únikem od leckdy ubíjejícího stereotypu. Je těžké prorazit jako nová autorka? Dá se ke knihám přistupovat jako k produktu? A jak zásadní je při psaní osobní zkušenost?

Kdo je Veronika González? Je to už spisovatelka?

To si o sobě netroufám říct, spisovatelka mi zní jako něco úctyhodného. Spíš říkám, že jsem autorka. Nebo že píšu. Pokud to tedy vůbec prozradím, protože já jsem dlouho nikomu neříkala, že píšu. I moje kamarádky byly překvapené, když zjistily, že mi vyšla první kniha.

Přitom jsem se dočetla, že píšete odmala, konkrétně od sedmi let, kdy jste dostala „vysněný psací stroj“. To jste svoji zálibu musela dlouho dobře tajit.

Je to tak, svou vášeň pro příběhy jsem nesdílela. Jen jednou, na střední škole, jsem se zúčastnila literární soutěže s povídkou, kde byli hlavní hrdinové homosexuálové. Učitelé mi tehdy bryskně vysvětlili, že tohle nejde, takže moje literární ambice tím rychle skončily.

První kniha vám vyšla v pětatřiceti. Proč jste nezkusila prorazit dřív?

Nikdy jsem si moc nevěřila. Když mi bylo kolem dvaceti, poslala jsem ukázku svého textu do jednoho nakladatelství. Odepsali, že se jim to líbí, ať pošlu celý text, že to má šanci. Jenže já se dostala do začarovaného kruhu. Pořád mi to nepřišlo dost dobré, neustále jsem se vracela k už napsanému, šperkovala každou větu. Až jsem se na tom vyšťavila a tu knihu nedopsala. To byl můj hendikep – byla jsem mistryně rozepsaných příběhů.

Kdy se vám to povedlo prolomit?

Když jsem byla několikátý rok na rodičovské. Procházela jsem se s kočárkem po parku a říkala si, že když knihu nenapíšu teď, nenapíšu už žádnou, nikdy. Potřebovala jsem něco, co mě vytrhne z mateřství, protože jsem začínala být z toho stereotypu vyhořelá. Najednou mi dávalo smysl psát, byla to terapie. Hlavně mě podpořil manžel – pořídil mi notebook a ponoukal mě, ať píšu co nejvíc. Trávil s dcerami víkendy a já se znovu učila soustředit jen na psaní. Zkrotit roztěkanost, kterou má každá máma malých dětí, když vám hlavou pořád běží „tohle ještě musíš udělat“.

Jak dlouho jste svůj první román psala?

Dva a půl roku. A bylo to těžké. Vracela jsem se k psaní po dlouhé pauze a řemeslná stránka šla ztuha. Jak jsem sebekritická, měla jsem neustále pocit, že to není ono, pořád jsem už napsaný text ladila. Dopsanou knihu jsem testovala na kamarádce, která je velmi upřímná, a když řekla, že ji to baví, začala jsem hledat vydavatele.