Normalizace v hlavách. Už předem se bojíme, říká režisérka Chvilek naděje

Euforii z premiéry celovečerního snímku máte za sebou, čím žijete teď? Stihla jste si trochu odpočinout?

Vůbec! Máme tour po celé republice, hned po premiéře jsme jeli do Českých Budějovic, pak do Olomouce, Brna… Je to našlapané, takže na oddech není vůbec čas.

Jaké jsou zatím reakce z řad širší veřejnosti? Nechodí na vás jen příznivci?

Různorodé. Lidé po projekcích stojí a tleskají, to je vždy dojemné. A zároveň se snažím, aby diskuse, které následují, byly otevřené. Týkají se systému, ve kterém žijeme, a stavu demokracie u nás. Přicházejí i nepříjemné dotazy a to je správně, jsem za ně ráda. Je potřeba vést laskavý dialog i s lidmi, kteří to vidí jinak. Na sociálních sítích i na stránkách filmové databáze ČSFD se to tak trochu změnilo v boj dvou stran – máme tam pět hvězdiček a vedle toho komentář „Odpad!“. Ale z data zveřejnění vyplývá, že pisatel to ani nemohl vidět – nebyl ještě v kinech.

Dostáváte ale i dost vulgární komentáře. Co to s vámi dělá?

Tyhle komentáře v jistém smyslu obnažují stav, v jakém společnost je. To je dobré zažít a snažit se vždy přinášet lidskost, jak to říká (bývalá slovenská prezidentka) Zuzana Čaputová. Jeden člověk mi třeba napsal „Chcípni, ty ku*vo proukrajinská“. Přijde mi fajn zachovat chladnou hlavu, nebrat si to osobně a pozvat ho do kina. V reálném, fyzickém kontaktu to nikdy není takto vyhrocené.

Nicméně přímo na projekcích jsou odpůrci myšlenky Milionu chvilek spíš v menšině, nemýlím se?

V rámci festivalu Jeden svět na školách jsme se studenty měli několik projekcí a třeba na jedné průmyslovce se chlapec přihlásil s tím, že mu film přijde trochu jako propaganda. Zeptala jsem se ho, v čem, a vznikla dobrá diskuse. Říkal, že v demokracii vlastně nežijeme, protože si své poslance nemůžeme volit přímo. Bavili jsme se pak o různých typech politických systémů – k tomu bychom se v běžném hovoru vůbec nedostali. S klidem, v respektujícím prostředí. Ne ve stylu „teď tě tu ukamenujeme, protože si myslíš nějakou blbost“.

Lidi to vzdávají

Promítání vašeho dokumentu na několika místech zrušili, respektive zakázali, údajně z politických důvodů. Jedním z takových míst jsou například Litoměřice…

V Litoměřicích je to o to smutnější, že právě tam žije a působí spoluzakladatel spolku Benjamin Roll. Častý argument, proč nepromítat – tedy že na dokumenty nechodí dost lidí –, chápu. Je relevantní, těžko se vyvrací. Ale hrozně mě mrzí, když někde filmu nedají ani šanci. Vždyť dokument není žádná černá magie, která vás začaruje, abyste volila špatně. Je to jen film! Člověk se podívá a udělá si svůj názor. Nebo na něj vůbec chodit nemusí.

Zmínila jste argument, který slýcháte, a to, že dokumentární film nepřitáhne do kina dost lidí. Není to spíš výmluva? Zástěrka?

Když se do případu zmíněných Litoměřic pustili novináři z Hlídacího psa a serveru Seznam Zprávy, vyjádření místních na mě skutečně jako zástěrka působila. I to, jak celý proces dál probíhá… Nejsem na místě, nedokážu to úplně posoudit, ale vím od aktivistů i z jiných měst, že jim kinaři přímo řekli, že kdyby film dali do programu, riskují, že přijdou o práci. To není žádný zákaz shora – to je normalizace v hlavách. Předem se bojíme. Stejně tak lidé dopředu počítají s tím, že nadcházející volby vyhraje Andrej Babiš. Jenže je do nich ještě strašně daleko a souboj by měl být férový – každý ať nabídne to své. Není možné se předem vzdát.

Co s vámi tyhle informace o zákazech i preventivních opatřeních ze strany provozovatelů kin dělají?

Šokovalo mě to. A dost překvapilo – jako mě překvapují všechny zprávy o tom, jak moc se lidi bojí.

Rozdělená společnost je klišé

Co všechno váš film divákům ukazuje?

Na jedné straně naději. Na straně druhé příběh dvou kluků, původního předsedy Milionu chvilek Mikuláše Mináře a toho pozdějšího, Benjamina Rolla. Ukazuje, jak těžké je změnit něco ve veřejném dění. Čemu všemu musíte čelit, kam vás úvahy mohou dovést. A taky jak je těžké ustát třísettisícový dav, který po vás něco „chce“. Jak se s tímto tlakem vyrovnat? Když film promítáme v zahraničí, všichni žasnou, že se sešlo tolik lidí, a nikde žádné dělbuchy, nikdo neskončí ve vězení nebo mrtvý. Čte se tam z Havla a zpívá se Pod dubem, za dubem… To je pro ně naprosto neuvěřitelné, stejně jako samotný počet demonstrantů. I ve Francii nebo Spojených státech je takový počet už fakt hodně.

A Čechů je 10 milionů…

Ano. Že je ten protest takto kultivovaný, patří do našeho kolektivního příběhu. Ať každý volí jakkoliv, měli jsme tu trestně stíhaného premiéra, což je v demokratickém systému za hranou. Ukazuje to, že demokracii chápeme, naučili jsme se v ní fungovat a využívat nástroje, které občanům nabízí. Měli bychom na to být hrdí – že dokážeme svůj názor dávat takto najevo. A mohou z toho čerpat i budoucí generace.

Snímek doprovází podcast o demokracii a její „údržbě“. K čemu byste posluchače hlavně pozvala?

Hodně mě zaujal díl s novinářkou Lucií Stuchlíkovou a sociologem Martinem Buchtíkem o rozdělené společnosti. Z toho se totiž stalo už trochu klišé, ale oni dva dobře popisují současný stav. Jsme sice rozdílní, ale manželé se tu nerozvedou, protože jeden z nich volí Trumpa. Dokážeme najít společnou řeč. Pak je zajímavý díl s novinářem Jindřichem Šídlem a politoložkou Annou Shavit o tom, co můžeme v blížících se volbách očekávat. Bavil mě i díl dua Groman–Stehlík z podcastu Přepište dějiny o tom, kdo byl první český aktivista – a proč má ta nálepka tak negativní konotace.

Není to ale jen „přesvědčování přesvědčených“? Dozvědí se lidé opravdu něco nového?

Člověk má přirozeně tendenci zabředávat do toho, co se právě teď děje, ale tyhle podcasty se snaží o „zoom out“, pohlížet na filozofii občanského aktivismu vůbec. I když máte třeba pocit, že to všechno už víte, opravdu se vyplatí podívat se na ta témata z nadhledu. První série se nahrávala ve studiu, druhá probíhá nyní v terénu a uslyšíte v ní třeba novináře Jaroslava Kmentu a Michaela Rozsypala, Jana Dobrovského z Paměti národa, poslední mluvčí Charty 77 a psychoterapeutku Věru Roubalovou Kostlánovou, ale i různé lokální aktivisty.

Film, co se mi stal

Sama jste původně byla aktivistka v Milionu chvilek, později, když jste začala točit, jste spolek opustila, protože se ve vás role praly a vy jste si vybrala tu filmařskou. Měla jste už tehdy představu, jak by měl film vypadat?

Hodně jsme to řešili s producentem Jiřím Konečným. A dohodli jsme se, že nechceme klasický analytický politický snímek s mluvícími hlavami – to by byla „intošárna“ pro pár lidí. Zajímal mě spíš příběh dvou kluků.

Tedy osobní story…

A myslím, že s příběhem Milionu chvilek se mohou ztotožnit i lidé chodící na Vrabelovy a Rajchlovy demonstrace – oni také chtějí ve společnosti něco změnit. Babiš je ve snímku archetypem politika, který překračuje hranice.

Na čem děláte dál?

Vystudovala jsem hranou režii a té bych se chtěla věnovat – tenhle film se mi spíš tak „stal“. (smích) A zabral mi veškerý čas. Píšeme teď s kolegy scénář k indie filmu o dvojici mladých, kteří prožívají poslední, nejdelší prázdniny před vysokou. Jedou spolu na dovolenou do Itálie a musí se rozejít. Je to taková příjemná jednoduchá vztahovka.