Kdybys byl Polák, nikdy tě nesvezu. Všiví Poláci pomáhají Ukrajině!

Tato východní část Kavkazu je pro nás pořád ještě exotická, i když ne jako před dvěma desetiletími, kdy jsem tu byl prvně. Vznikla dálnice, všechno zrychlilo. Kdybych jel tenkrát z Machačkaly do Vladikavkazu stopem, trvalo by to odhadem šest hodin, a dnes polovinu, s prstem v nose. Vlastně mám radost, když mě naberou dva mladí rozjívení kluci a na oslavu seznámení začnou střílet pistolí z otevřeného okna do oblak. To znám, to se tenkrát dělo celkem běžně. Ale až severním Kavkazem pojedu coby senior příště, nejspíš se to už dít nebude, civilizaci nezastavíš.

Vrcholí právě svatý měsíc ramadán, a to znamená úklid ulic, domů a velké nákupy pro návštěvy, které se hned po postním období tradičně konají. Muslimové na konci ramadánu chtějí a dokonce musí pohostit každého, kdo si o to řekne, klidně i člověka úplně neznámého.

Jeden z mých šoférů, Ibrahim, přijel tento svátek oslavit z Petrohradu do rodného Ingušska za starými rodiči. Má dlouhý černý plnovous, vypadá a mluví jako duchovní. „Vezmi si ode mě tisíc rublů,“ sahá do kapsy. Odmítám s tím, že mám peněz dost, Ibrahim ale prosí, a já si nakonec vezmu aspoň stovku na kafe: „Až ho budeš pít, vzpomeň si na mě…“

A pak mi prozměnu zastaví Ruslan, který má na svém nákladním autě i na rukávu maskáčové bundy velké proválečné „Z“. Za autem mimochodem vláčí velkou britskou vlajku, a to tak, aby stírala špínu ze silnice, podobné gesto jsem nikdy neviděl. Ruslan vysvětluje, že vozí humanitární pomoc na frontu, ale nejdřív ze všeho jej zajímá, nejsem-li Polák. „Čech? Tak to jo, to si nastup, Češi jsou docela v pohodě.“

A Poláci?

„Ty nenávidím skoro jako Brity; Poláci pomáhají ukrajinským nacistům!“

To už sedím vedle něj a nevím, co přesně říct, protože chlapík vypadá dost radikálně. Nakonec si od něj vezmu dvě mandarinky a povinně musím sledovat videa odněkud od Doněcka, na kterých ukrajinské drony střílely na ruské vojáky. Jeden z nich na těch záběrech právě přišel o oko a nejspíš taky o nohu, řval jako zvíře. „Vidíš je, nacisty?“

Na mém průběžném žebříčku sympatických řidičů by Ruslan obsadil poslední příčku, v těch mandarinkách bylo příliš pecek, ale dostal mě zas mezi křesťany; do Severní Osetie, na hranice s Gruzií.

Vůbec netuším, jestli je projedu, protože mi o den dřív propadlo ruské vizum. Na okolních kopcích je sice sníh, ale začínám se potit.

Co takhle snowboard?

Ruská vojačka na celnici ihned zjistí, co se stalo, a začne telefonovat nadřízeným. Podobnou situaci jsem už při svých cestách párkrát zažil a myslím, že se vyvíjím pozitivním směrem. Nedělám už žádný cirkus, nepřemlouvám, nehroutím se, nezačnu se klepat.