I já trpěla pocity viny, že mám víc pomáhat, říká režisérka filmu o „skleněných dětech“

Váš film se těší nadšenému přijetí diváků, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Kde všude už se promítal?

V Německu, Francii, v Jižní Koreji, v italském Bergamu a dalších zemích. Už přijetí na karlovarském festivalu bylo moc hezké. Ukazuje se, že všude lidé zažívají totéž – dokonce i například v Koreji, kde je úplně jiná kultura a způsob života. To mě překvapilo. Jsem šťastná, že film ve svých základních tématech funguje: v lidskosti, odpovědnosti, lásce. To jsem si přála. Aby nemluvil jen o české společnosti, ale měl přesah ven. A také mimo kinosály – aby mluvil k lidem, kteří tuhle zkušenost nemají. Chodí mi dlouhé děkovné zprávy, lidé píší o tom, že díky filmu jsou najednou viditelní, že za ně někdo mluví. Čtyři studentky se chystají psát na dané téma diplomovou práci, vznikla diskusní fóra, kde lidé sdílejí své pocity a názory. To je ta nejkrásnější reakce, jakou jsem si mohla přát.

Co bylo prvním impulzem k filmu? Vaše potřeba sdílení? Sama jste skleněné dítě…

Chtěla jsem natočit něco, co bude upřímné a prožité a zároveň to má celospolečenský přesah. V tématu skleněných dětí se mi logicky spojilo oboje: osobní zkušenost a větší přesah. Došlo mi taky postupně to, co jsem si během dospívání neuvědomovala – že existují i jiní lidé, kteří zažívají něco podobného jako já. A že jim můžu díky filmu sdělit, že nejsou sami a že si můžou říct o pomoc.

Zkusíte mi popsat své pocity během dospívání? Máte hendikepovanou sestru…

Bylo to hodně složité. Mám mámu a sestru moc ráda, ale sváděla jsem velké vnitřní boje. To, co jsem si nechávala pro sebe a co jsem musela odžít, odpustit si a zatnout se… Umět pracovat se strachem. Uvědomit si hranice mezi odpovědností a vlastními potřebami. Připustit si, že už nemůžu a že to není nic špatného, protože to jde proti zachování vlastního rozumu a zdraví. Člověk musí pořád balancovat, což ho posiluje, pořád se učí. Věřím, že je to cenná zkušenost a že díky tomu rostu. Ale člověk zastává v životě mnoho rolí a v momentě, kdy na sebe klade vyšší nároky, bude nutně v řadě úkolů selhávat. Pro mě je dodnes složité vypořádat se s pocity viny.

Za co?

Že jsem některé věci mohla udělat lépe. Že jsem měla víc pomáhat sestře i mámě. Neutíkat se do sebe. Nemít strach z budoucnosti. Dost jsem se v tom topila.

Podle statistik trpí přes třicet procent skleněných dětí depresemi. Také se vás to týká?

Ano, měla jsem velké potíže. A s lecčím se peru dodnes.

Co vám v takových chvílích pomáhalo, respektive pomáhá?

Sport. Ráda plavu a chodím. Miluju hory, ty jsou úplně nejlepší – to je můj největší zdroj energie a síly. V horách se vám vyplaví endorfiny. Věřím na chemickou moc těla. A pak jsou to blízcí lidé. Mám skvělého partnera, přátele a kolegy. No a nakonec samozřejmě pomáhá i humor – i když některé moje situace se blíží spíš tomu černému.

V Johančině hlavě

Hrdinkou vašeho filmu je osmnáctiletá Johana. Zastihneme ji v situaci, kdy se chystá na maturitu a stojí před zásadním rozhodnutím: buď opustí domov a bude studovat, nebo zůstane a bude pomáhat. Kde jste svou protagonistku hledala?

Čerpala jsem hodně ze zahraničních zdrojů, protože u nás mnoho ucelených informací na tohle téma není. Filmovou rodinu jsem hledala přes neziskové organizace. Napsala jsem dopis, kde jsem vysvětlila, proč a jak chci film točit, a poprosila asi čtyřicet neziskovek, zda by ho neodeslaly rodinám, s nimiž jsou v kontaktu. Ozvalo se mi třicet sourozenců – skleněných dětí, i ze zahraničí. Bylo to v době covidu, tak jsme komunikovali na dálku. Vytipovala jsem si jich deset, pak začala jezdit po republice a povídala si s nimi. Byla to silná setkání, mohli jsme o stejné zkušenosti mluvit spolu a otevřeně. A potvrdila jsem si, že téma je důležité a že jsem ho vybrala dobře.