V krajině granátovníků. Fotograf hledá v Iráku lidi, jimž pomáhal jako mladý humanitární pracovník

V krajině granátovníků… Má ten strom pro Kurdy nějaký zvláštní smysl?

LDH: Ano. Granátovník rodí nádherná červená granátová jablka, která Korán popisuje jako ovoce z ráje. Granátovníkům se daří hlavně v Halabdže, jedna z místních rodin mě v roce 2021 pozvala na sklizeň. Když jsem se pokoušel zachytit idylické, pestrobarevné obrazy odehrávající se v sadu, nedokázal jsem si toto panoráma představit na pozadí strašlivého chemického útoku z března 1988. Ti lidé mi vyprávěli, že toho dne sousedé a blízcí padali k zemi jako listí ze stromů, jiní se udusili anebo se smáli jako šílenci. Ten den rodina, která mě během pobytu v zahradě pohostila na dlouhém koberci plném jídla, ztratila dvacet tři členů. Dodnes nikdo neví, kde jsou pohřbeni.

Už když knihou listujete, upoutá vás fakt, že příběh Kurdů se odehrává v kulisách nádherné přírody a pro nás až překvapivě rozmanité krajiny.

MS: Zdání někdy klame. Na jednom snímku například vidíme pár sbírat divokou rebarboru, která roste vysoko v horách, ovšem na hustě zaminovaných polích ještě z doby Saddámovy vlády. V oblasti bylo rozmístěno až osm milionů min. Jinak ale máte pravdu, irácký Kurdistán je pohádkově krásná země s horami, kde si připadáte jako ve Švýcarsku. Nikde jsem neviděla kvést květiny s takovou intenzitou, narcisy tu voní zběsile jako konvalinky.

Navzdory názvu a oslnivé barevnosti země je na titulu knihy černobílá fotka dubu. Proč?

LDH: Ten snímek jsem vyfotil na Nový rok v roce 2000, ještě za Saddáma. Ten den jsem v údolí Barzan narazil na mohutný dub v sousedství hřbitova. Panovala kolem něj úžasná atmosféra, z jeho větví viselo několik houpaček, na kterých dováděly děti. Později jsem se dozvěděl, že jde o posvátný dub Baru. Když jsem se do iráckého Kurdistánu po letech vrátil, nemohl jsem to magické místo najít. Až o dvacet let později jsem zahlédl známou siluetu. Rozběhl jsem se ke stromu a cestou natrefil na starého muže s koněm. Varoval mě: Máš zelenou bundu, Turci si tě spletou s vojákem a zastřelí tě. Řekl jsem mu: Ten strom jsem hledal tak dlouho, že mi mezitím zešedivěly vlasy. Musím to risknout. Nakonec jsem vyfotil strom i portrét toho muže.

Fotka, která vidí do člověka

Poprvé jste se do Kurdistánu vypravil s humanitární misí v roce 1991. Prý jste tehdy vypadal jako kluk…

LDH: Bylo mi čtyřiadvacet, a vypadal jsem na šestnáct. Místní zpočátku možná nevěděli, co si o mně myslet, ale uvěřili, že jsme jim přišli pomoci. To bylo podstatné. Ano, vypadal jsem jako dítě, ale byl jsem pro ně naděje a svým chováním jsem je přesvědčil, že zvládneme pomoci dvěma stům tisícům uprchlíků. Místní prchali do Turecka před armádou Saddáma Husajna, který se mstil za porážku po invazi do Kuvajtu a snažil se o absolutní etnickou čistku. Tradiční Kurdistán chtěl navždy vymazat během operace al-Anfal. Zvládali jsme logistiku přesunu lidí, kupovali jsme potraviny a všechno ostatní. V Halabdže, malém městě, odkud lidi vyhnal tři roky předtím chemický útok, nebyla pitná voda, museli jsme přivézt cisternu s vodou z Francie.

Tehdy jste začal fotografovat?

LDH: Někdy tenkrát jsem udělal svou první fotku polaroidem. Přimělo mě k tomu okouzlení z místní atmosféry. Když jsem vyfotil první portréty, všichni ti lidé mi přišli jako princové z Pohádek tisíce a jedné noci. A tak to bylo – můj tehdejší život byl směsí pohádky a reality. A někdy hodně drsné reality. Území bylo pod systematickým bombardováním, přičemž Kurdové hledali úkryt v jeskyních, kde strávili měsíce, roky. Ani my jsme nebyli v bezpečí. Saddám za hlavu každého cizince vypsal odměnu deset tisíc dolarů, v naší blízkosti se museli neustále pohybovat kurdští bodyguardi. Přítrž Saddámovu běsnění učinili až Američané, Francouzi a jejich spojenci, když oblast vyhlásili za bezletovou zónu a umožnili zajistit uprchlíkům humanitární pomoc.

Dá se říct, že vám tahle zkušenost změnila život?

LDH: Samozřejmě, stal jsem se profesionálním fotografem. Později jsem ještě navštívil Čečensko, Bosnu či Rwandu. Místa utrpení obyčejných lidí mě vždycky něčím přitahovala, jako bych si chtěl znovu připomenout vlastní příběh. Mám laosko-vietnamské kořeny, společně s rodiči jsem uprchl na kánoi po řece Mekong z komunistické země. Bylo mi dvanáct let a nikdy na to nezapomenu. Můj příběh mezi kurdskými uprchlíky rezonoval, byl jsem pro ně představitel lidu, který si nezávislost vybojoval se zbraní v ruce. Možná i proto nejsem reportér v pravém slova smyslu. Zakázal jsem si fotit mrtvé. Vím, že lidské tragédie by měly být zachyceny jako svědectví, ale není to nic, co bych chtěl dělat. Podle mě je nejlepší fotka, která vidí do člověka.

I proto fotíte z takové blízkosti, až se vidíte v očích portrétovaných?

LDH: Ano, snažím se zachytit úplnou lidskou podstatu: jsme tady a stále žijeme. Všichni si dokážeme představit bídu, která mnohé z místních obklopuje, ale já hledám důstojnost, to živé v nich. Nepotřebuji ukazovat, jak se mají, ale co z nich vyzařuje. Vlastně nejsem ani novinář, ani umělec, jsem messenger – posel. Jejich oči komunikují, a dokud je komunikace, je i život. Dokud jsou živí, můžeme jim ještě pomoci. Někdo by mohl říct, že jsem narcistní, když se chci vidět na vlastních fotografiích, já bych to spíš nazval empatie. Jejím prostřednictvím si připomínám i svou vlastní uprchlickou historii. Mám pocit, jako kdybych pořád fotil svůj vlastní příběh.

Kurdové nemají přátele, jenom hory

Co je červenou nití vaší knihy?

MS: Lâm se po letech do iráckého Kurdistánu vracel a dokumentoval jeho proměnu i přes osudy lidí, které se snažil s odstupem času dohledat a znovu portrétovat. Návrat na to samé místo umožňuje dokumentovat bezmála třicetiletou proměnu iráckého Kurdistánu a zaznamenat příběhy jeho obyvatel.

LDH: To je pravda. Na fotkách defilují lidé, kteří jako by symbolizovali kurdskou emancipaci. Mnozí mezitím zemřeli, jiným přibyly vrásky. Ale například u vodopádu jsem roku 1991 v padesátistupňovém vedru vyfotil na polaroid jednoho z pešmergů, kurdských bojovníků za svobodu, v červeném turbanu. Jmenoval se Nečirván Barzání. Tehdy se právě vrátil z exilu v Íránu. Z jeho velkého rodu v předchozích letech zmizelo snad až osm tisíc mužů. V době, kdy jsem jej vyfotil, ještě nebylo jasné, co přesně se s nimi stalo. Teprve až po pádu Saddáma se prokázalo, že je diktátor nechal zavraždit. Nečirván Barzání se později stal premiérem a posléze prezidentem autonomního iráckého Kurdistánu. Když jsem si k němu po pětadvaceti letech proklestil cestu přes jeho ochranku, hned si vzpomněl, zasmál se a řekl: Vybavuju si toho Japonce, který nás tehdy fotografoval.

Vybaví se vám takhle v rychlosti ještě nějaký příběh?

LDH: V roce 1991 chránil naši misi se svou jednotkou jakýsi Džafar, často jsme popíjeli arak a zpívali. Představoval pro nás bezpečí, přitom sám se musel bát o život. Jeho rodina se schovávala v jeskyních, což bylo v tu chvíli jediné místo slučitelné s životem. Když jsem se vrátil v roce 2014 do země, potkal jsem se se šejchem Džafarem přímo na frontě u Mosulu. V té době už velel celému vojsku o síle 45 tisíc mužů.

Jací jsou Kurdové tváří v tvář?

MS: Říká se, že Kurdové nemají přátele, jenom hory. Je to docela trefné. Etnikum je rozeseté pro celém Blízkém východě, Sýrii, Íránu, Iráku, Turecku, nemá svůj vlastní stát. Jsou to neskutečně vřelí, pozorní a velkorysí lidé.

LDH: Jsou neustále v bezprostředním ohrožení existence. Nikdy se nedočkali regulérního státu, který jim byl slíben po druhé válce. Přežili Saddámův pogrom, občanskou válku v 90. letech, v tomhle století pro změnu okupaci takzvaným Islámským státem…

MS: Atmosféře v této oblasti pomáhá až nezvyklá náboženská a politická tolerance. Člověk by nečekal, že by na Blízkém východě byla možná taková diverzita, ale sami iráčtí Kurdové si v roce 2015, v reakci na útoky takzvaného Islámského státu, zakotvili do ústavy náboženskou koexistenci. Už nemají ministerstvo islámu, ale ministerstvo náboženských věcí. Vedle sebe tu žijí muslimové, křesťané, židé, jezídi, kakaisté, zoroastriáni a mnoho dalších. Dám příklad: zoroastriáni mají ženy kněžky, což je pro muslimy něco naprosto nepředstavitelného. A vidíte, dokážou koexistovat.

Jak je to možné?

MS: Pořád jde o kraj Bible, Koránu i Tóry. Člověk si nemůže nevšimnout po evropsku oblečených žen, které překračují hranici do iráckého Kurdistánu. Jsou to Íránky, které se přijely nadechnout svobody.

Velké okno do naší kultury

Magdaleno, vy jste natáčela rozhovory s jezídskými ženami. Jaká to byla zkušenost?

MS: O téhle etnonáboženské skupině píše Karel May v knize Divokým Kurdistánem jako o vyznavačích ďábla. Bohužel to je zažitá dezinterpretace a tento fatální předsudek převzal i takzvaný Islámský stát. Označil jezídy za heretiky a vystavil je genocidě. Sbírala jsem jejich otřesné příběhy. Islamisté ženy běžně unášeli, z mnohých si udělali služebné nebo sexuální otrokyně. Byly to hrozné věci. Například jsme našli tři sourozence, z nichž každý byl unesen jinam, natáčeli jsme jejich příběhy a zjistili, že mají ještě bráchu, kterého unesli, když byl miminko. Později se zjistilo, že žije v Turecku. Ještě během našeho natáčení v roce 2019 probíhala tajná operace kurdských tajných sil, aby se tehdy už pěti- šestiletý kluk mohl vrátit domů, jakkoli neuměl svůj rodný jazyk.

LDH: Jezídové se ve válce s ISIS uchýlili na horu Sindžár. Je pro ně posvátná, přesto mě tu s důvěrou pohostili. Je to kraj mandlovníků a granátovníků, ve dne to tam vypadá jako v ráji, v noci pokryjí oblohu tisíce hvězd. Velký dojem na mě udělaly jezídské bojovnice. I čtrnáctileté holky. Chtěly se bavit, když byla chvíle, sportovaly, pod plakáty mučedníků hrály volejbal, tančily, zpívaly, ale věděly, že když je čas, musí jít bojovat. Smrti se nebály, věděly, že tu časem mohou viset jejich portréty. Jsou skvěle vycvičené a na islamisty platí. Samy říkají: Bojí se nás, protože jsme ženy.

Lze říci, že Kurdy pohání věčná naděje?

LDH: Ano, naděje na vlastní, nezávislý stát se nikdy nevzdají. Naděje může vypadat různě.

Jak třeba?

LDH: Nevěřili byste, jakou měli radost, když se jim fotopastí podařilo zachytit levharta, zvíře dravé, ale i plaché. Kdysi ze svých území uteklo kvůli válce. Teď se vrací – a Kurdové věří, že to tak bude i s lidmi. Mimo své území žijí miliony Kurdů, nejen v Sýrii, Turecku nebo Íránu, ale i jinde po světě. Mladá generace již nezažila to, co jejich rodiče. Hlavní město iráckého Kurdistánu, Erbíl, je moderní metropole s veškerým komfortem. Lidé, kteří se před lety museli skrývat v jeskyních, dnes například budují luxusní restauraci.

Měli jste nějakou mimořádnou reakci na knihu přímo v Kurdistánu?

LDH: Já byl hlavně rád, že jsme ji mohli konečně doručit místním, kteří si museli po celá ta léta myslet, že jsem snad špion. Pořád jsem něco fotil, ale kniha nikde. Trvalo to dlouho, než jsme ji mohli udělat tak, jak jsme si ji vysnili. Nikdy nezapomenu, jak k nám v jedné restauraci přišel turecký obchodník, zjevně movitý Kurd. Zeptal se, na kolik ta kniha přijde. Řekli jsme, že i s dopravou na sto dolarů. Prohlásil, že jich chce padesát. My tolik knížek u sebe ani neměli, ale on prohlásil: To je jedno, tady máte peníze a dejte ve Francii tu knihu do knihoven a novinářům. Ta vaše kniha je velké okno do naší kultury – a my chceme, aby se jím díval celý svět.