Logo

V krajině granátovníků. Fotograf hledá v Iráku lidi, jimž pomáhal jako mladý humanitární pracovník

1. dubna 2025

Magdalena Sodomková

foto: Lâm Duc Hiên

Fotograf Lâm Duc Hiên, držitel ceny World Press Photo, se opakovaně vrací do iráckého Kurdistánu. Pátrá tam po lidech, s nimiž se setkal v roce 1991: tehdy ještě zemi vládl diktátor Saddám Husajn a Hien přijel do oblasti s humanitární misí. Z jeho cest vznikl dokumentární film Kurdistan Mon Ami a kniha s názvem V krajině granátovníků. Nedávno vyšla v české i francouzsko-kurdské verzi, podílela se na ní i česká reportérka Magdalena Sodomková.

V krajině granátovníků… Má ten strom pro Kurdy nějaký zvláštní smysl?

LDH: Ano. Granátovník rodí nádherná červená granátová jablka, která Korán popisuje jako ovoce z ráje. Granátovníkům se daří hlavně v Halabdže, jedna z místních rodin mě v roce 2021 pozvala na sklizeň. Když jsem se pokoušel zachytit idylické, pestrobarevné obrazy odehrávající se v sadu, nedokázal jsem si toto panoráma představit na pozadí strašlivého chemického útoku z března 1988. Ti lidé mi vyprávěli, že toho dne sousedé a blízcí padali k zemi jako listí ze stromů, jiní se udusili anebo se smáli jako šílenci. Ten den rodina, která mě během pobytu v zahradě pohostila na dlouhém koberci plném jídla, ztratila dvacet tři členů. Dodnes nikdo neví, kde jsou pohřbeni.

Už když knihou listujete, upoutá vás fakt, že příběh Kurdů se odehrává v kulisách nádherné přírody a pro nás až překvapivě rozmanité krajiny.

MS: Zdání někdy klame. Na jednom snímku například vidíme pár sbírat divokou rebarboru, která roste vysoko v horách, ovšem na hustě zaminovaných polích ještě z doby Saddámovy vlády. V oblasti bylo rozmístěno až osm milionů min. Jinak ale máte pravdu, irácký Kurdistán je pohádkově krásná země s horami, kde si připadáte jako ve Švýcarsku. Nikde jsem neviděla kvést květiny s takovou intenzitou, narcisy tu voní zběsile jako konvalinky.

Navzdory názvu a oslnivé barevnosti země je na titulu knihy černobílá fotka dubu. Proč?

LDH: Ten snímek jsem vyfotil na Nový rok v roce 2000, ještě za Saddáma. Ten den jsem v údolí Barzan narazil na mohutný dub v sousedství hřbitova. Panovala kolem něj úžasná atmosféra, z jeho větví viselo několik houpaček, na kterých dováděly děti. Později jsem se dozvěděl, že jde o posvátný dub Baru. Když jsem se do iráckého Kurdistánu po letech vrátil, nemohl jsem to magické místo najít. Až o dvacet let později jsem zahlédl známou siluetu. Rozběhl jsem se ke stromu a cestou natrefil na starého muže s koněm. Varoval mě: Máš zelenou bundu, Turci si tě spletou s vojákem a zastřelí tě. Řekl jsem mu: Ten strom jsem hledal tak dlouho, že mi mezitím zešedivěly vlasy. Musím to risknout. Nakonec jsem vyfotil strom i portrét toho muže.

Přečtěte si také

Fotka, která vidí do člověka

Poprvé jste se do Kurdistánu vypravil s humanitární misí v roce 1991. Prý jste tehdy vypadal jako kluk…

LDH: Bylo mi čtyřiadvacet, a vypadal jsem na šestnáct. Místní zpočátku možná nevěděli, co si o mně myslet, ale uvěřili, že jsme jim přišli pomoci. To bylo podstatné. Ano, vypadal jsem jako dítě, ale byl jsem pro ně naděje a svým chováním jsem je přesvědčil, že zvládneme pomoci dvěma stům tisícům uprchlíků. Místní prchali do Turecka před armádou Saddáma Husajna, který se mstil za porážku po invazi do Kuvajtu a snažil se o absolutní etnickou čistku. Tradiční Kurdistán chtěl navždy vymazat během operace al-Anfal. Zvládali jsme logistiku přesunu lidí, kupovali jsme potraviny a všechno ostatní. V Halabdže, malém městě, odkud lidi vyhnal tři roky předtím chemický útok, nebyla pitná voda, museli jsme přivézt cisternu s vodou z Francie.

Podpořte Reportér sdílením článku