Režisérka Adéla Stodolová: Mýtus, že umění vzniká z utrpení, už patří minulosti

Na stránkách Národního divadla máte ve své vizitce napsáno: režisérka, choreografka, herečka a tanečnice. Co z toho je pro vás nejzásadnější?

Nejdéle jsem tanečnice. Jako dítě jsem byla hodně extrovertní, měla jsem potřebu bavit okolí a rodiče doufali, že část energie vyplavím v tanečním kroužku. Tanec se ale stal tak přirozenou součástí mého života, že jsem ho studovala na konzervatoři a poté na HAMU, kde jsem se pod vedením profesora Ctibora Turby věnovala nonverbálnímu a komediálnímu divadlu. Právě on mi ukázal, že tanec a herectví lze dokonale propojit.

Herečkou jste ale dlouho nebyla, je to tak?

V osmnácti jsem dostala hlavní roli Julie v divadle Rokoko. Rychle mi došlo, že to není moje parketa. Hraní pro mě bylo velký stres, nedokázala jsem pracovat s textem slovo od slova, trpěla jsem na blackouty. Takže jsem činohru opustila.

A vrátila jste se k tanci. Kdy se tam objevila režie?

Postupně jsem se čím dál víc profilovala jako choreografka a sama začala tvořit příběhy. Cítila jsem potřebu slézt z jeviště, tvořit věci od začátku, být hybatelkou. Toužila jsem být režisérkou a nečekala, až mě někdo osloví. Začala jsem dělat autorské projekty, na které jsem si sama sháněla granty. Působila jsem na malých scénách, když za mnou přišla Daniela Sodomová, producentka Letní scény Musea Kampa, a nabídla mi, jestli bych nechtěla režírovat představení tam.

Co jste cítila? Že je to konečně ta velká šance?

Obavy. Velké jeviště, spousta diváků, měla jsem pracovat se známými herci, na ta představení je upřena velká pozornost. Byla to obrovská zodpovědnost, cítila jsem tlak, že si nemůžu dovolit chybu. Pochybovala jsem, jestli jako neznámá režisérka získám autoritu. Ale Daniela mě uklidnila, že mi pomůže vybudovat si sebevědomí a tu autoritu získat.

Vzhledem k tomu, že představení na pražské Kampě bývají každé léto vyprodaná, se vám to povedlo. Už o sobě dokážete sebevědomě říct, že jste režisérka?

Už ano, ale trvalo mi dlouho, než jsem to dokázala. Měla jsem pocit, že by to bylo troufalé. Sebevědomí mi dodalo až to, že mě lidé začali oslovovat přímo kvůli režii. To je znamení, že jsem na správné cestě. Přesto o sobě občas slyším: „Adéla?! Jo, to je ta choreografka, co režíruje.“

Nehraje v tom roli i to, že jste žena? Že muži režiséři autoritu získávají přirozeněji?

Je to tak. Ono to začíná už ve chvíli, kdy se rozhodnete jít režii studovat. Když se hlásí muž, dají ho na režiséra. Když se hlásí žena, často ji nasměrují na dramaturgii. Máme spoustu talentovaných dramaturgyň, které měly režírovat. Já sama už ty předsudky v Praze tolik necítím. Ale od kamarádky, která režíruje v menším městě, vím, že ji někteří mužští herci neuznávají, hraničí to až se šikanou.

Jaká jste režisérka?

Říkají o mě, že jsem nejhodnější. To mě trochu znejisťuje, protože si nejsem jistá, jestli to mezi řádky nečíst jako nejblbější. (smích) Nejsem moc plánovací typ, projekty mi většinou vznikají až během zkoušení. Režii považuji za společnou práci – propisují se do ní všichni, kdo na představení pracují. Chci, aby to herci hráli, protože to tak cítí, ne proto, že jsem je do toho natlačila nebo jim něco přikázala.

Někteří režiséři nedovolí hercům změnit jediné slovo. Vy jim dáváte volnost?

Když na něčem lpím, přirozeně si to bez nátlaku prosadím. Myslím si, že mám schopnost dovést herce tam, kam chci, aniž by si toho všimli. Herci často nemají odstup, soustředí se na svou roli, což je přirozené. To je moje práce režisérky – mít odstup, vést všechny k žádanému výsledku.

Nechci toxické herce

V rozhovorech říkáte, že nemáte ráda konflikty, pracujete s lidmi s dobrou energií. Jak to poznáte dopředu?

Hodně čerpám ze zkušeností, dlouho jsem sahala po lidech, které znám dlouhé roky a vím, jací jsou. Ale při posledním castingu jsem zjistila, kolik talentů je v mladé generaci, že mě inspiruje. A došlo mi, že je potřeba jim dávat víc šancí. Pořád je pro mě ale zásadní, že chci pracovat s lidmi, kteří mají talent, ale zároveň se starají o svůj osobní rozvoj. Protože můžete mít neuvěřitelně nadaného herce, ale pokud je sebedestruktivní, zkomplikuje práci všem okolo.