Papež František byl modernější než mnozí mladí lidé, říká autor životopisu

Papeže Františka jste sledoval jako novinář dlouhodobě. Jak se vám ale podařilo dostat se k němu takhle blízko a stát se editorem jeho autobiografie?

V lednu roku 2021 jsem s ním vedl rozhovor přenášený italskou televizí, který tehdy sledovalo pět a půl milionu diváků. Od té doby jsme byli v kontaktu a vedli mnoho a mnoho dalších rozhovorů. Náš vztah se prohluboval a vzájemná důvěra narůstala. Pak mě napadlo, že bychom z rozhovorů mohli vytvořit knihu. Vnukl jsem tu myšlenku papeži Františkovi – a on souhlasil!

Kde jste se k rozhovorům scházeli?

Vždy to bylo u papeže doma, tedy v domě sv. Marty ve Vatikánu. Pokaždé mě velmi ochotně přijal, ptal se, jak se mám já i moje rodina. Byl opravdu velmi pohostinný, nabízel i jídlo a pití. A především se živě zajímal o můj vlastní život, což bych od papeže opravdu nečekal.

Předpokládám, že jste se tedy dozvěděl i něco o jeho životním stylu a jeho, řekněme, neoficiální, lidské stránce.

Líbí se mi, že měl výborný smysl pro humor. Během našich rozhovorů, které se týkaly i náročných témat, často učinil situace méně dramatickými tím, že do nich vnesl smích.

V poslední době na tom nebyl zdravotně dobře, přes měsíc ležel v římské nemocnici Gemelli se zápalem plic. Byli jste i tak v kontaktu? Volal jste mu občas, byl jste za ním?

Snažil jsem se úplně vyhnout jakékoliv iniciativě a jakkoliv ho oslovovat. Uvědomoval jsem si, že situace je choulostivá a papež potřebuje především klid. Pouze jsem mu po svém kolegovi vzkázal, že se za něj modlím a že jsem mu blízko, abych ho podpořil.

Sám zažil odstrkování

František byl považován za papeže, který mnoho věcí v církvi posunul vpřed, zcivilnil vystupování, komunikaci navenek. Když jste spolu mluvili, měl jste pocit, že je to stále člověk přítomnosti, nebo že mu už dnešní svět jaksi utíká?

Myslím, že František byl daleko „mladší“ a modernější než mnozí mladí lidé. Opravdu žil v přítomnosti, nebyl proti „selfíčkům“, online rozhovorům, technologiím celkově, a dokonce ani proti umělé inteligenci, pokud se tedy používá tvořivě a zodpovědně a eticky. Zůstal věrný sám sobě – nepřizpůsobil se plně roli papeže, ale přetvořil ji právě tím, že zůstal sám sebou.

Změnil se nějak za ta léta setkávání s papežem váš pohled na něj?

Ano. Hodně věcí jsem o něm pochopil, až když jsme tu knihu dokončovali. Třeba jsem si naplno uvědomil, jaký byl jeho život předtím, než se stal papežem, a na základě těchto znalostí jsem pak porozuměl i mnohým jeho rozhodnutím, která učinil už v roli pontifika.

Co konkrétně?

Původně jsem třeba vůbec nechápal, proč považuje za tak důležité právě téma migrace a proč si za cíl své první apoštolské cesty v roce 2013 zvolil právě ostrov Lampedusa, kam připlouvají uprchlíci. Jeho rodiče i prarodiče totiž byli migranti, kteří do Argentiny přišli z Itálie. Sami zažili to odstrkování.

Autobiografie je vystavěna na 14 historických událostech od roku 1939 dodnes, které papež reflektuje ve svých vzpomínkách. Co z jeho vyprávění vás nejvíc zasáhlo?

Určitě konec druhé světové války. Papež vyprávěl, jak jejich sousedka plakala spolu s jeho maminkou štěstím, přestože byly v Argentině od války vlastně dost daleko. Pochopil jsem díky tomu, proč bylo pro Františka tak důležité mluvit o míru – i přes tu vzdálenost byla pro jeho rodinu válka velmi citelná. A potom mě určitě zasáhlo, jak vzpomínal na pandemii covidu-19, během níž se ocitl ve velké izolaci.

Drsným tématem je argentinská vojenská diktatura ze 70. a 80. let. V té době čelil represím kdokoliv podezřelý z levicové orientace. Kdo se staral o chudé ve slumech, byl automaticky označen za komunistu. Může to být jeden z důvodů, proč František kladl takový důraz na chudé?

Vždy když o vojenské diktatuře v rodné zemi mluvil, bylo vidět, že je velmi pohnutý – že je to jizva, kterou si nese hluboko uvnitř. Veškeré diktatury jsou špatné – tohle papežovo varování je v memoárech velmi důrazné, stejně jako varování před populismem všeho druhu. František mluvil o tom, že v Argentině byla v podstatě vyhlazena celá jedna generace mladých lidí. Sám s tím měl zkušenost, když zavraždili jeho blízkou kamarádku, komunistku. Později na něj házeli špínu, že s režimem kolaboroval, ale nebyla to pravda – naopak, mnoha lidem pomohl se ukrýt, sehnat doklady, utéct ze země.

Papež vypráví nejen o jednotlivých válečných konfliktech, ale i o válce v nejširším smyslu. Svěřil vám na toto téma něco, co dosud neřekl?

Myslím si, že papež František opakovaně a naprosto jasně zdůrazňoval rozdíl mezi obětí a agresorem. Tím zároveň říkal, na čí straně stojí, pokud jde o současnou válku na Ukrajině.

Je ale vůbec možné, aby papež někomu stranil? Mluvili jste i o tomto?

Je důležité si uvědomit, že papež nemá naprosto žádné geografické ani jiné nároky. Je pro něj podstatné pouze to, aby byly respektovány náboženské komunity včetně katolické a aby byla zachovávána lidská důstojnost. Nejde mu o nic jiného než o lid. Katolická komunita totiž existuje jak na Ukrajině, tak v Rusku, takže papež musí komunikovat s představiteli obou států – dokonce i s tím, kdo si klade ty zmíněné nároky. A s těmi, kdo agresora následují, dokonce musí komunikovat ještě více – aby pochopili, že to je špatná cesta.

Ve Vatikánu se cítil nesvůj

Církev je dva tisíce let stará instituce, mnohé její rituály a tradice jsou dnes nesrozumitelné. Zpřístupňují Františkovy memoáry tenhle „tajemný“ církevní svět?

Jako novinář se zaměřuji na Vatikán a mnoho jsem o něm nastudoval. Zajímám se o jeho fungování, ale rozhodně nejsem ten, kdo by byl součástí jeho struktur. A určitě jsem se během rozhovorů s papežem nedostal k žádnému tajemství, které bych vám mohl prozradit. (smích)

Myslela jsem to spíš tak, jestli kniha přibližuje i podstatu a fungování církve civilním čtenářům – prostřednictvím Františkových vzpomínek.

Kniha je především svědectvím o jeho životě, než se stal papežem, a poté. Týká se jeho osobního života, ne církve nebo Vatikánu jakožto institucí. Samozřejmě se toho ale občas dotkne…

Cituji jeho slova: „Vatikán je poslední absolutní monarchie v Evropě a často se zde odehrávají úvahy a manévry jako u dvora, ale od těchto schémat musíme upustit a překonat je.“ Františkův antiklerikalismus je v historii papežství naprosto ojedinělý…

Ano, vyprávěl mi, že když byl ještě arcibiskupem v Buenos Aires, při každé návštěvě Vatikánu se cítil velmi nesvůj. Když později zahájil svůj pontifikát, snažil se jako Jihoameričan změnit mentalitu lidí ve Vatikánu. Stále toužil obnovit církev jako „matku“, která všechny lidi přijímá bez kritiky a beze zbytku, která je otevřená. František symbolizoval tuto změnu, kdy církev, papež a další vysoce postavení klerikové sestupují z výšin dolů – směrem do srdcí lidí.

V Benediktových stopách

Papež se v memoárech nevyhýbá ani tématu zneužívání moci v církvi, které se zvláště hrozivě projevuje zneužíváním sexuálním. Nepřijde vám ale trochu jako promarněná šance, že tématu není věnováno víc prostoru?

My jsme mluvili spíš o událostech, které zasáhly celý svět. Celou kapitolu jsme tudíž tomuto problému nevěnovali. Papež se ale v knize vůči zneužívání moci vymezoval velice ostře. Jasně prohlašoval, že se to nesmí opakovat. Že se všechny skandály musí prošetřit a že by se za tuto minulost církev měla stydět.

Trochu s tím souvisí, že média často konstruují rozpor „František versus Benedikt XVI.“. Přitom František o svém předchůdci mluvil s láskou a na mnoha místech dokládá vřelost jejich vztahů…

Ano, ano, to rozhodně. Dokonce je to přesně tak, že papež Benedikt XVI. někde skončil a dal Františkovi za úkol, aby v jeho stopách pokračoval. A to on opravdu dělal. Návaznost je patrná.