Stopem do Ósaky: Šest hodin na běloruské hranici, to je ještě výhra!

Teprve o dva dny dříve jsem nějak zázračně splašil poslední dvě víza a rozhodl se, kudy zhruba na EXPO 2025 do Ósaky pojedu. Čekají mě, velmi jemně řečeno, komplikované země, těžko říct, jestli je všechny projedu. Víza nevíza…

Ale pak mi najednou zastaví Honza, který se právě vrátil, je to neuvěřitelné, z dovolené v Ósace. A sice bydlí ve Žďáru nad Sázavou, ale brutálně si zajede, hodí mě až za Brno, a pak to jde hladce až do Ostravy. Mám nejspíš jakousi schopnost, díky níž se mi lidi svěřují s dost intimními věcmi: jeden řidič říká, jak měl těžké dětství a už v devíti se pokusil o sebevraždu, další popisuje aktuální velkou krizi svého vztahu po pětadvaceti letech soužití.

Tohle je vedle trpělivosti druhá věc, kterou by měl stopař ovládat, chce-li opravdu někam dojet. Musí soustředěně naslouchat, a případně i vyprávět, pokud o to řidič stojí. Být skvělým společníkem. Je to samozřejmě únavné, když k večeru nasedáte do sedmého auta a spoustu věcí začnete zas opakovat. Někdy oslovíte řidiče jménem toho předchozího, ale ve výsledku se soustředěná empatie vyplácí. Spokojený řidič vás nikdy nevysadí těsně před městem, spíš naopak, hodí stopaře až na výpadovku za něj, což ušetří dost nachozených kilometrů.

Pomoci chce i letos šedesátiletý Pavel, se kterým jsme dobře pokecali o Kavkaze, ale neví přesně, kde mě vysadit, a já hloupě odkývu nějaký obří dálniční kruháč v Porubě. Tam jsem jako v pasti, auta nemají kde zastavit, kdybych stopoval, způsobím hromadnou bouračku, to nejde. Jenže vůbec nevím, jak se teď z dálničního propletence vymotat, všude kolem třímetrový plot. Nakonec se ho s patnáctikilovou krosnou rozhodnu přelézt, a dopadne to celkem dobře – roztrhnu si jenom bundu, zdravotně zůstávám stoprocentní.

Teda padesátiprocentní. Nějak se to poslední dobou hroutí, začal jsem být mimo jiné alergický na histamin. Neptejte se, co to znamená, ale v praxi bych prý neměl skoro nic chutného jíst ani pít. A občas napuchávám. Dost. Buď oči, anebo rty. Není to kdovíjak vážné, ale ani hezké, s napuchlýma očima mi v příštích dvou měsících zastaví jen blázen nebo kněz.

Trvá hodinu, než najdu lepší výpadovku z Ostravy na Polsko, ale zjevně nemám orientační formu. Zase to je vjezd na velký kruháč, ze kterého se dá vyjet mnoha směry, třeba zpátky na Brno – jen to ne!

Je půl sedmé, setmělo se, ale přespat v Ostravě by byla prohra, tak si napíšu do bloku KAT, jakože Katovice. Stojím s tím přímo pod lampou, což je teď jediná šance, a jacísi mladí neohrožení Poláci mě vezmou na první pumpu v jejich vlasti, kde si dám hot dog, co jiného. A protože je pumpa hezky osvětlená, zase vytáhnu ten blok s písmeny KAT, když už tak už. Nabere mě Krzysztof, který veze na víkend domů pět Poláků z Vídně, kde přes týden pracují. „Jenom Katovice?“ ptá se. „Čím dál za ně, tím líp,“ řeknu, a Krzysztof přikývne, že mě vezme dvě stě kilometrů, až za Krakov, takže ten dnešek nakonec dobře dopadl. Na pumpě za Krakovem si dám pivo a usnu s hlavou na stole. Ve čtyři ráno mě vzbudí lehce nervní sekuriťák, ale to je dobře, za chvíli už bude světlo.

Ve vyhlazovacím táboře

I druhý den mi vychází, jen se oko nemá čeho chytit. Pořád jedu jen po dálnicích, až do Lublinu. Tam už to chce změnu, tak zatočím nejprve k vyhlazovacímu táboru Majdanek, který je na kraji města, a pak se rozhodnu pro velký úspěch pokračovat ještě k Sobiboru, což je další nacistická továrna na smrt, ale uprostřed lesů a bažin. Na trojmezí Polska s Ukrajinou a Běloruskem.