V srbské televizi se o protestech stejně nic nedozvíte, říkají umělci

Připomeňte, co přesně se vloni v listopadu stalo v Novém Sadu?

Darjan Hardi: Na tamním nádraží se zřítil betonový přístřešek nad hlavním vchodem. Na místě zabil čtrnáct lidí, další člověk později podlehl zraněním v nemocnici. Přitom o několik měsíců dřív prošel ten přístřešek už druhou rekonstrukcí. Dá se říct, že společně s ním se zřítil i celý systém – ta tragédie byla jakousi poslední kapkou, důkazem, že náš stát prostě nefunguje dobře.

Záhy po tragédii propukly ve vaší zemi studentské protesty…

DH: Na začátku šlo spíš o pietní akce, lidé chtěli uctít památku obětí. Jenže (ze strany vlády) nepřišlo žádné rozuzlení, za neštěstí nebyl nikdo potrestán. Ba naopak, režim začal tvrdit, že přístřešek vlastně ani žádnou rekonstrukcí neprošel, z internetu dokonce začaly mizet fotky ze slavnostního otevření, které si přitom všichni dobře pamatovali. A to spoustu lidí naštvalo.

Teodora Ivkov: Najednou jsme měli černé na bílém, jak funguje náš stát. Existují důkazy, že ministři ještě před pár měsíci tvrdili, jak se (nádraží) rekonstruovalo – a teď říkají opak.

Protesty se postupně rozrůstaly, v půlce března v Bělehradě demonstrovalo proti korupci – a obecně proti současné vládě – přes sto tisíc lidí.

DH: Nejdřív se protestovalo přímo v Novém Sadu, ale demonstrace se celkem rychle rozšířily po celé zemi. Jde o největší protesty v Srbsku od roku 1968. Na začátku protestovali hlavně studenti, obsadili většinu univerzit i několik středních škol, postupně se k nim ale přidávají další. Demonstranti se často přelévají z města do města, ujdou i velmi dlouhé vzdálenosti. Třeba v únoru šli na Den státnosti pěšky z Bělehradu až do Kragujevace, což je zhruba sto kilometrů. Každý protest začíná patnácti minutami ticha za patnáct obětí neštěstí. Na demonstracích se často objevuje symbol krvavé ruky, lidé ji mají nakreslenou na tričkách, transparentech, nosí červené rukavice. Symbolizuje, že vláda má na rukou krev.

Traktory jako štít

Připomeňme, že protesty záměrně nemají jasné lídry, jsou spíš „organické“. Ale zároveň demonstranti formulovali požadavky. Jaké jsou?

DH: Základní čtyři jsou neměnné. První vzešel hned z první blokády na divadelní fakultě v Bělehradě, studenti chtějí, aby zodpovědné instituce zveřejnily kompletní dokumentaci k rekonstrukci novosadského nádraží. Chtějí vědět, kdo se na ní podílel, kolik stála, kdy přesně probíhala… Druhý požadavek je, aby byli potrestáni všichni útočníci. Naopak ve třetím bodě studenti požadují, aby vláda odvolala všechna obvinění, která vznesla proti protestujícím. A poslední, čtvrtý požadavek je, aby vláda o pětinu navýšila financování školství.