Oženil jsem se, a o tři dny později vyrazil s kamarády stopem do Japonska, vzpomíná fotograf Thoma

Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den, ale pozor. Dolar byl mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii s výjimkou Japonska stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.

Odjížděli v době, kdy se ještě daly opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však taky prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“

V afghánském Herátu se pak mládenci zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v Indii: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos,“ zasní se Thoma, „najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Asie mě okouzlila.“

V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si hned znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtějí pomáhat: Odvezeme vás aspoň na nádraží! Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“

Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky podél rýžových polí, a 23. srpna 1970 slavně dorazili na Světovou výstavu.

O pětapadesát let později chce moderátor podcastu Tomáš Poláček zvládnout podobnou trasu za dva měsíce, aby koncem května doma stihl závěr fotbalové sezóny.