A vy víte, kdo je u vás nadaný? Učitel objíždí školy a nabízí podporu na míru

Když žákovi, který exceluje v počtech, dáte dvacet lehkých příkladů z matematiky, klidně může mít polovinu špatně. Přijde mu to moc banální, nebaví ho to, a tak chybuje. Máte nějaký jiný příklad, který dokládá, že být nadaný automaticky neznamená, že vždycky podáváte stoprocentní výkon?

Můžete mít ve třídě dítě, kterému nejdou počty. Když ale zadáte týmovou práci, tak si najednou všimnete, že ono dítě, které dělá chyby v počtech, má logické uvažování, jde mu kombinatorika, nabízí neotřelé postupy. Stejně tak si můžete všimnout, že jiné dítě je během této práce dobrý lídr týmu. A další zase umí výsledky skvěle odprezentovat. Tím chci říct, že pestrost ve výuce prospěje všem, protože každý může alespoň na chvíli dělat to, co mu jde. To by měl být ostatně hlavní úkol základní školy – vzbudit v dětech zájem poznávat, objevovat, zjistit, co jim jde, v čem jsou dobré.

Co pro to udělat?

Zásadní je přístup učitelů. V první řadě musí začít chápat a vidět potřeby dětí ve třídě. Když zůstaneme u nadaných, klasický příklad je, že zlobení může znamenat, že se dítě nudí, protože stíhá látku mnohem rychleji než ostatní. Nebo když se žák neustále na něco ptá, neznamená to nutně, že provokuje. Z toho důvodu je dobré obohacování učiva pro ty, kdo jsou nadaní, respektive mají o něco extrémní zájem, jsou motivovaní. Pak můžou přestat vyrušovat nebo se nudit.

Osvědčilo se vám ještě něco, co dobře cílí na potřeby různých dětí ve třídě?

Dobré je, pokud škola může mít alespoň na některé hodiny tandemovou výuku, kdy budou ve třídě dva učitelé. Kromě varianty, že mohou učit celou třídu a aktivity v ní různě dělit a měnit, je tu ještě druhá možnost, které se říká vytahované skupiny. Žáci se rozdělí do dvou skupin. Jednu tvoří děti, které jsou v učení napřed anebo prostě „jen“ dobře zvládají učivo, ty se učí odděleně od ostatních. Důležité ale je, aby tato skupina byla propustná, tedy aby to, jaké děti v ní jsou, nebylo pevně dáno po celý rok.

Proč je to tak důležité?

Máte třeba dítě, které bude ve skupině, kde se více a déle procvičuje a opakuje. V okamžiku, kdy na něj není vyvíjen tlak a spěch, se ve znalostech upevní. A klidně se může stát, že najednou rozkvete, začne ho to bavit – a chce víc. A pak ho můžete přesunout do té „rychlejší“ skupiny. Anebo se může stát, že dítě z té rychlejší skupiny bude dlouho nemocné, a tak ho na chvíli přesunete do té druhé, než všechno dožene. Možností je mnoho a záleží na kreativitě ředitele a ochotě vyučujících.

Hraje v tomhle roli třeba velikost školy?

Ve velké škole, kde jsou třeba tři paralelní třídy, se dobře vytvoří jedna třída „nadaných, motivovaných, se zájmem“, která se schází na určitý předmět. Dost často to bývá matematika. Na druhou stranu ve velké škole je komplikovanější dělat rozvrhy, protože je potřeba, aby všechny třídy v ročníku měly v jednu dobu zrovna tu matematiku. V menších školách můžete zase dělat vytahovanou skupinu i napříč ročníky, takže třeba jednou týdně vezmete některé děti z hodin, v nichž učivo zvládají, a nebude jim tedy chybět, že tam nejsou.

Je chytrý, tak pojede na soutěž

Ve školství se pohybujete pětadvacet let. Byl jste učitelem na vysoké škole, učil na střední i zastával funkci ředitele na základce. Jak se nadání vnímalo dříve?

Dřív se nadání bralo hlavně výkonnostně. Nadaný byl jednoduše ten, kdo měl dobré známky, komu se ve škole dařilo, zapojoval se do soutěží a měl úspěchy.