Na horu zabiják či do prvomájového průvodu. Kam už se nikdy nechcete vracet?
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 12716. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127foto: thepoeticimagery / Pexels.com
Na březnovou anketní otázku odpovídá režisér, horolezkyně, zpěvačka a spisovatel-farmaceut.
Začátkem devadesátek jsme vyrazili po zemi do Indie. Po únavné cestě vlaky a autobusy nás mile oslovil náhončí v Láhauru – sliboval zázemí v rodinném guesthousu, kde čekal majitel se sklenicí chladné vody. Po celodenním spánku nás odvezli na nádraží. Až tam nám došlo, že byl ve vodě uspávací prášek a my přišli i o to málo svých dolarů. Z několikaměsíční výpravy se tak staly dva týdny, během nichž jsme s Michalem Gáborem a Davidem Nagyem natočili první film. Vlastně nám ta cesta změnila život, jen od té doby před hodnými náhončími varujeme.
Hory šeptají dávné příběhy o odvaze a touze, stojí v tichu, chladné a neúprosné. Kolik horolezců už podlehlo mámení vrcholu a domů se nikdy nevrátili? Před rokem jsem stála na vrcholu Annapurny – ten pocit je omamný, návykový. Byla jsem zdravě nastartovaná, rozdýchaná, ve skvělé formě, Nanga Parbat pro mě byla přirozeným dalším cílem. Teď už vím, proč se jí přezdívá „hora zabiják“. Po měsíci trápení jsem se rozhodla otočit, možná vzdát, nevím. Tehdejší stav mysli už nechci zažít, ale nikdy neříkej nikdy. Teď je tu nový rok. A nová výzva?
Není bod na světě ani v mém životě, který bych odmítala znovu poznat, protože se všechno vyvíjí. Ale sociální sítě, z těch bych se ráda odpojila a nikdy se nevracela. Není sice jiná alternativa, jak o sobě může kapela dávat vědět, ale zároveň to je zahlcující všežravec naší pozornosti, co se tváří jako reálný prostor s reálnými lidmi a názory. Ve skutečnosti je to prostor fiktivní, způsobující chaos, stres a otupující přirozené vnímání. Algoritmy, které mi hrnou, koho mám vidět a slyšet, jdou proti mému přirozenému rytmu.
Na Prvního máje 1986 jsem byl v prváku na vysoké škole. V té době bývalo povinností účastnit se prvomájového průvodu a taky mi přidělili nějaký transparent. Byl těžký a já nesnídal. Nechal jsem ho tedy opřený o zeď fakulty a odešel na párek s hořčicí do čtyřky za rohem (pivo tenkrát čepovali až od desíti). Pro ten transparent už jsem se nevrátil – a nevrátil jsem se pro něj dodnes. Už nikdy se nechci vracet do doby, ve které budu MUSET do průvodu, a už vůbec se nechci vracet do doby, ve které budu MUSET nést nějaký transparent.
Podpořte Reportér sdílením článku
Článek byl připraven redakčním týmem magazínu Reportér