Myslel jsem, že vím, co jsou starosti. A pak jsem začal hrát s vozíčkáři – a rychle dospěl

V jednom starším rozhovoru jsem si přečetla, že jste se v roce 2013 bál, jak vás paraflorbalisté přijmou a jestli vás vůbec bude florbal na vozíku bavit. Proč? 

Nebyl jsem si jistý, jestli nebudu kluky otravovat. Jestli si nebudou říkat, že k nim nepatřím a co se jim tam pletu, když mám svůj sport. Ale rychle jsem zjistil, že se nebylo čeho bát, přijali mě moc hezky. Dneska vím, že především díky tomu, že jsem k jejich sportu přistupoval automaticky s respektem jako ke kterémukoliv jinému. 

V té době už jste byl výborný florbalista, ale základem paraflorbalu je ovládnout vozík. Jak těžké to pro vás bylo?

Velká výhoda byla, že jsem tehdy v hale bydlel. Martin Kosinka (vedoucí paraflorbalového týmu Tatranu – pozn. red.) a Zdeněk Krupička (paraflorbalista – pozn. red.) mi tam dovezli vozík, na kterém jsem tři měsíce dennodenně jezdil a trénoval. To byla ta nejlepší průprava, kdybych trénoval třeba jen jednou týdně, v životě se to nenaučím. Navíc mě to hrozně chytlo – když něco dělám, chci to dělat naplno! A tím, že to byl jediný sport, který jsem v té době mohl dělat, jsem do něj dal všechno.

Ještě v té samé sezoně jste se uzdravil a naskočil zase do superligy. U paraflorbalu jste ale zůstal. Co vás na něm tak chytlo?

Komunita. Byl jsem mladý a měl svoje názory na to, co znamená mít problém – ale díky lidem z paraflorbalu jsem rychle v názorech dospěl a uvědomil si, co můžou být skutečné starosti. Jak jsem byl víc v kontaktu s vozmeny, poznával život na vozíku, hodně mě zaujal a dělal jsem všechno pro to, abych mohl v týmu zůstat. A když kluci viděli, že chodím na tréninky a makám, rozhodli se mě vyzkoušet i pro ligu.

Paraflorbal hraje pět hráčů v poli a za každý tým v něm může být na palubovce jen jeden nepostižený člověk. Je to tedy dost konkurenční pozice. Jak to bylo s vámi?

Je fakt, že v týmu není pro „choďáky“ moc prostor, a já respektuju Tomáše Peka (trenér paraflorbalové reprezentace – pozn. red.), že se spolu střídáme a od začátku si ten prostor vzájemně vytváříme. Jiného hráče, Marka Vápenku, jsme museli poslat do Plzně, protože už pro něj u nás není místo. Pokud některému týmu teče do bot, sáhne do florbalového prostředí, jako třeba ComAp, který má teď florbalistu Chodova, ale obecně takových lidí tolik není.

Takže je dost vozíčkářů, když nehandicapované florbalisty nepotřebujete? 

Ano i ne. Vím o třech týmech, kde je v každém přes patnáct kvalitních hráčů. Což je super, protože byla doba, kdy tyhle kluby hrály ligu v sedmi osmi lidech. Zároveň se ale omezil počet klubů, přišli jsme o Brno, což mě mrzí, když chce teď někdo hrát na Moravě, jedinou možností je Ostrava. Byl bych rád, kdyby vznikl nový tým někde u Nového Města na Moravě, Olomouce nebo Brna. Doufám, že k tomu časem dospějeme.

Zlomový moment

Sám dobře víte, jaké to je, být ze vzdálenějšího regionu, s florbalem jste začínal v Havířově. Byl pro vás florbal sport první volby? 

V mém životě záleželo hodně na penězích, protože pocházím z chudé rodiny a táta měl celoživotní problém s alkoholem. Odráželo se to i na našich financích, i když se máma snažila dělat všechno pro to, abychom mohli chodit do školy a měli základní věci. Nejjednodušší byl fotbalový trávník, kde stačily jen boty. Ale bylo nám šest a trenér na nás pořád řval, což se mámě nelíbilo. Chtěl jsem hrát hokej, ale na ten jsme zas neměli peníze. A tak mi máma řekla – pojď na florbal, ten je hokeji podobný. Koupila mi nejzákladnější hokejku, cvičky a šel jsem. A hrozně mě to chytlo.