Myslel jsem, že vím, co jsou starosti. A pak jsem začal hrát s vozíčkáři – a rychle dospěl
17. března 2025
17. března 2025
foto: Český paraflorbal
Byl tehdy vycházející hvězdou českého florbalu, hráčem extraligového Tatranu Střešovice, mistrem republiky. Jenže hned zkraje sezony 2013/14 si zranil koleno, což ho na několik měsíců vyřadilo z provozu. A tak Jan Natov sedl na vozík – a začal hrát paraflorbal. A když se pak uzdravil a naskočil zas do superligy, paraflorbalisty neopustil. Dnes je bývalý reprezentant a jeden z nejúspěšnějších českých florbalistů předsedou Českého paraflorbalu.
Nebyl jsem si jistý, jestli nebudu kluky otravovat. Jestli si nebudou říkat, že k nim nepatřím a co se jim tam pletu, když mám svůj sport. Ale rychle jsem zjistil, že se nebylo čeho bát, přijali mě moc hezky. Dneska vím, že především díky tomu, že jsem k jejich sportu přistupoval automaticky s respektem jako ke kterémukoliv jinému.
Velká výhoda byla, že jsem tehdy v hale bydlel. Martin Kosinka (vedoucí paraflorbalového týmu Tatranu – pozn. red.) a Zdeněk Krupička (paraflorbalista – pozn. red.) mi tam dovezli vozík, na kterém jsem tři měsíce dennodenně jezdil a trénoval. To byla ta nejlepší průprava, kdybych trénoval třeba jen jednou týdně, v životě se to nenaučím. Navíc mě to hrozně chytlo – když něco dělám, chci to dělat naplno! A tím, že to byl jediný sport, který jsem v té době mohl dělat, jsem do něj dal všechno.
Komunita. Byl jsem mladý a měl svoje názory na to, co znamená mít problém – ale díky lidem z paraflorbalu jsem rychle v názorech dospěl a uvědomil si, co můžou být skutečné starosti. Jak jsem byl víc v kontaktu s vozmeny, poznával život na vozíku, hodně mě zaujal a dělal jsem všechno pro to, abych mohl v týmu zůstat. A když kluci viděli, že chodím na tréninky a makám, rozhodli se mě vyzkoušet i pro ligu.
Je fakt, že v týmu není pro „choďáky“ moc prostor, a já respektuju Tomáše Peka (trenér paraflorbalové reprezentace – pozn. red.), že se spolu střídáme a od začátku si ten prostor vzájemně vytváříme. Jiného hráče, Marka Vápenku, jsme museli poslat do Plzně, protože už pro něj u nás není místo. Pokud některému týmu teče do bot, sáhne do florbalového prostředí, jako třeba ComAp, který má teď florbalistu Chodova, ale obecně takových lidí tolik není.
Ano i ne. Vím o třech týmech, kde je v každém přes patnáct kvalitních hráčů. Což je super, protože byla doba, kdy tyhle kluby hrály ligu v sedmi osmi lidech. Zároveň se ale omezil počet klubů, přišli jsme o Brno, což mě mrzí, když chce teď někdo hrát na Moravě, jedinou možností je Ostrava. Byl bych rád, kdyby vznikl nový tým někde u Nového Města na Moravě, Olomouce nebo Brna. Doufám, že k tomu časem dospějeme.
V mém životě záleželo hodně na penězích, protože pocházím z chudé rodiny a táta měl celoživotní problém s alkoholem. Odráželo se to i na našich financích, i když se máma snažila dělat všechno pro to, abychom mohli chodit do školy a měli základní věci. Nejjednodušší byl fotbalový trávník, kde stačily jen boty. Ale bylo nám šest a trenér na nás pořád řval, což se mámě nelíbilo. Chtěl jsem hrát hokej, ale na ten jsme zas neměli peníze. A tak mi máma řekla – pojď na florbal, ten je hokeji podobný. Koupila mi nejzákladnější hokejku, cvičky a šel jsem. A hrozně mě to chytlo.
Podpořte Reportér sdílením článku
Váží si možnosti trávit čas s inspirativními lidmi a ptát se jich na to, co chce vědět o světě.