Kulturní tipy: Když se stěhuje divadlo, vzpomínky na Mnichov a smutné svědectví ze Sibiře
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 12716. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127foto: Pavel Nesvadba / Činoherní klub
Znáte to, jdete z kina a ten biják vás dostal do kolen do té míry, že máte potřebu někomu okamžitě volat, podělit se, prostě „šířit víru“ v mimořádný zážitek. Anebo obtěžujete přátele, k uchu jim přikládáte telefon, protože „tuhle pecku musíte slyšet“. Přesně o to se na tomto místě pokouším z pozice editora kultury. Měsíc co měsíc nabízím našim čtenářům několik tipů na kulturní události, které jsme já a mí kolegové okusili na vlastní kůži, tudíž na jejich kvalitu můžeme dát razítko.
Tady je nová várka. Vešlo se do ní netypické stěhování známého pražského divadla, filmový otisk dramatu na mnichovské olympiádě, dokument ze současného Ruska i pocta legendárnímu harmonikáři.
Rčení o tom, že je lepší vyhořet než se stěhovat, bych v případě divadla raději nepoužíval. Viz zlatá kaplička. Navíc Dejvické divadlo nese stěhování na Jižní Město do bývalého multikina Galaxie, kde stráví celou příští sezonu, statečně. Jakkoli ten přesun vypadá bizarně (něco jako Rolling Stones v kulturním domě Barikádníků), soubor se těší z prostorného zázemí, větší kapacity hlediště a šance, že se za ním vydá i lid sídlištní. Nečekejte ale, že nový umělecký šéf divadla Jiří Havelka balí rekvizity do krabic od banánů. Odskočil si do Činoherního klubu zrežírovat dva roky starou hru britské dramatičky Niny Segal Heda Gablerová – Naostro (Shooting Hedda Gabler). To „naostro“ si nevykládejte košilatě, příběh se prostě odehrává během natáčení filmové adaptace Ibsenovy hry. Naše spojka hlásí solidní inscenaci s výtečnými hereckými výkony. Je vidět, že Havelka si s klasiky rozumí. Po Rackovi v Divadle Na zábradlí, kde citlivým zkrácením a ve výrazném výtvarném pojetí vnesl do Čechovova textu novou energii, s porozuměním uvádí norského dramatika, jehož lze bez uzardění označit za feministu a jevištního vynálezce silné ženy už na sklonku 19. století.
Zpracovat stejné téma pod stejným názvem jako Steven Spielberg vyžaduje notnou dávku tvůrčího sebevědomí. Režisér Tim Fehlbaum ho zjevně má. Asi proto, že k otřesným událostem na olympiádě v Mnichově 1972 našel zajímavý a aktuální vyprávěcí klíč, jenž ho dostal do letošní nominace na Oscara za původní scénář. Teroristický útok palestinského komanda na jedenáct izraelských sportovců zachycuje pohledem zpravodajského týmu americké stanice ABC, kdy „sporťáci“ mají náhle zprostředkovat drama, kde nejde o branky, body, ale o život. Otázka, kterou si musí novináři ve filmu dřív nebo později položit, je na stole i dnes: Kdy končí zpravodajská povinnost a začíná napomáhání zlu? Jak to tehdy v Mnichově dopadlo, všichni víme, přesto je pointa filmu, kdy hrdinům příběhu zamrznou úsměvy na rtech, omračující.
Název mi připomněl skvělé černobílé retro George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí (2005), v němž komentátor stanice CBS Edward Murrow konfrontuje v přímém přenosu lovce rudých čarodějnic, senátora Josepha McCarthyho. Hrdina dokumentu Filipa Remundy Štěstí a dobro všem rovněž vysílá: v jeho případě jde o videoblog, jakýsi průběžný dopis Putinovi plný otázek. Vitalij je rekordman v otužování a bývalý jaderný fyzik, dnes žije na hranici bídy na předměstí Novosibirska. Režisér Filip Remunda za ním jezdil osm let a díky tomu nyní můžeme nahlédnout do osudů muže zrazeného státem, který chce zabírat cizí území, ale neumí se postarat o vlastní elitu. Vitalij kdysi prezidenta obdivoval, nyní na otázku, proč volíme Putina, odpovídá jako básník: „Protože lidi jsou strašný dobytek.“
Václav Koubek, písničkář, herec a organizátor kulturního života ve svém vesnickém klubu v jihočeských Chotěmicích, slaví sedmdesát. Požádal jsem režiséra Václava Křístka, aby zavzpomínal na natáčení Zvířat ve městě (1988), kde dal harmonikáři, který během koncertů klečíval na kolenou, první velkou roli: „Václav byl nejlepší hned při prvních zkouškách, čím se zkoušelo víc, tím víc upadal do zvláštního standardu a nebylo to ono. A tehdy se rozpohybované scény zkoušet musely, hlavně kvůli ostřičům. Jak na to? Tak si nacvičte, jak máte chodit, a místo replik počítejte nebo mluvte maďarsky. Vašek drmolil: ‚Jedna, sedm, eremi, bumtarátoš.‘ Do toho přišla na plac kontrola z dramaturgie (cenzor – pozn. red.), divila se a ptala: ‚Co to má znamenat?‘ Všichni krčili rameny. To víte – Koubek.“
Pokud si na youtube pustíte Koubkovu písničku Sedni a jen se dívej, budou to dvě gratulace v jedné. Víte proč? Přesně před dvaceti lety, v únoru 2005, zahájila činnost platforma, která umožnila nahrát a streamovat vlastní videa a hlavně – je na ní všechna muzika světa, a to i z časů, kdy jsme se tady směli dívat jen na Karla Gotta. Ať žije tvoje trubka!
TIP: Eva Salzmannová, herečka
Krásně vypravená knížka Severské snění od Zuzany Maléřové je sama o sobě výtvarným artefaktem. Nádherné fotky dokumentující autorčiny cesty po severu přímo vybízejí: seber se a jeď tam taky. A ke každé fotce je poetický popis místa, a ještě k tomu trochu Zuzanina vlídného filozofování o krajině, barvách v ní nebo třeba o očích soba. Navlečte si tlusté ponožky, zapalte čajovou svíčku, dejte si horký nápoj a čtěte a sněte o tom, že se tam jednou podíváte.
TIP: Márdi, muzikant
Konečně jsem si poslechl sólovou desku Nobody Loves You More od své oblíbené baskytaristky Kim Deal. Jsem nadšený. Dala si na tom záležet a čas se ukázal jako nejlepší kuchař. Možná s sebou ale odnesl i tajnou ingredienci, která mi teď chybí na deskách Pixies – těch, které moje oblíbená kapela nahrála po jejím odchodu.
TIP: Tatiana Dyková, herečka
Včera jsem viděla úžasné monodrama Váňa v Divadle v Řeznické. Výkon Michala Kerna je obdivuhodný. Už dlouho jsem nebyla tak silně vtažena do děje a tak okouzlena představivostí tvůrců. Klobouk dolů!
TIP: Milan Tesař, magazín Reportér
Youtube, jak píšeme jinde na stránce, se stal součástí naší moderní neurózy, jež je vyjádřena neschopností dokoukat cokoli do konce, protože přece „tohle bude taky zajímavé“. Přesto existují videa, na která vytřeštěně zírám a nedokážu je vypnout, protože v sobě ukrývají magický vzkaz. Zkuste třeba německého „Djanga Reinhardta“ – fenomenálního kytaristu Joscha Stephana – v duu s pianistou Corneliem Claudiem Kreuschem a All Blues, jejich společnou poctu Milesi Davisovi. Nemusíte milovat jazz a stejně se okamžitě „začtete“ do dialogu lidí, kteří se na sebe dívají se zavřenýma očima, protože si nečtou ve tváři, ale v duši. Strhující…
Podpořte Reportér sdílením článku
V době sametové revoluce pracoval v redakci Zemědělských novin. Ještě téhož roku přešel do Lidových novin, kde byl pouze jeden den, než se začal podílet na úvodním vydání časopisu Reflex. Spoluzakladatel komiksu Zelený Raoul.