Co si myslí mnozí Češi o válce? Kdyby přišla třetí světová, stejně nic nezachráníme 

Vyplývá z dat agentur zkoumajících veřejné mínění, že česká společnost žila většinově dlouho v pocitu, že bezpečnost České republiky jednoduše zajistí NATO? Tedy vlastně Spojené státy, protože jejich armáda byla až dosud páteří Severoatlantické aliance? 

Myslím, že česká veřejnost spíš žila v přesvědčení, že záruky v tomto smyslu ani nebude nikdy potřebovat, protože nejsme ohroženi. Jako největší hrozbu vnímala po dlouhou dobu nebezpečí ilegální imigrace: odtud se koneckonců odvíjí i část negativních postojů k ukrajinským uprchlíkům. Úvahy o tom, že bychom opravdu někdy potřebovali řešit obranu, byly – když to trochu záměrně přeženu – zásadně úvahami „pražské kavárny“. Většinová společnost o tom vůbec neuvažovala. Invaze na Ukrajinu v roce 2022 pak byla pro širokou veřejnost velkým překvapením. Teprve od té doby se začaly víc objevovat debaty o tom, co se vlastně má dít, abychom byli chráněni.

A jak se tyto debaty vyvíjejí? Respektive vyvíjely, protože tento rozhovor děláme v první půlce března.  

Dosud se v nich projevovala kombinace dvou postojů. První je, že jsme malí, stejně bychom se neubránili a ať to zařídí NATO. Druhý názorový tábor říká, že to musíme aspoň zkusit. Tyto úvahy se ale skutečně objevují v širším měřítku až od invaze před třemi lety. Teprve rok 2022 přivodil posun ve vnímání a tohle probuzení.

Jaké společenské skupiny zastávají první a druhý názor? 

Sociodemograficky lze ukázat, že velkou roli hraje vzdělání a sociální prostředí, ve kterém lidé žijí. Takže v metropolích, zejména v Praze, převažuje názor, že bychom se měli bránit. Naopak ve vnitřních a vnějších periferiích panuje spíš názor, že by to nemělo smysl, že o nás vždycky rozhodovaly velmoci a takové malé státy, jako je Česko, jsou jen figurky na šachovnici velkých hráčů. 

Roli asi hrají i majetkové poměry, je to tak? 

Ano. Třeba chudší lidé mají tendenci se klonit k druhému názoru. V lokalitách, které jsou sociálně problémové, je to častější a přidává se k tomu i postoj, že my s tím stejně nic nezmůžeme. A to „my“ neznamená „my Česká republika“. Je tím myšleno „my tady třeba na Rakovnicku“ s tím nic neuděláme, to je velká světová hra a co my tady s tím zmůžeme?

Obrany se to netýká 

Lze ze sociologických dat vyčíst, zda je česká společnost mentálně připravená na to, že by se změnilo bezpečnostní uspořádání a my se museli více věnovat armádě, protože se nás Spojené státy v případě vnějšího ohrožení nezastanou a bude to na Evropě?

Když bych vzal charakteristiku české společnosti jako celku, připravená na to není. Všechno, co souvisí s armádou a službou v armádě, se nám odcizilo. Ve společnosti převažuje pocit, že se nás to netýká, my to dělat nebudeme a má to mít na starost někdo jiný. S tím samozřejmě souvisí, jaké problémy má armáda s náborem vojáků z povolání nebo lidí do aktivních záloh. Celkové klima ve společnosti je antivojenské. Máme pořád v sobě, jak jsme museli bojovat za Rakousko a sloužit v armádě Varšavské smlouvy. V českém postoji prostě rezonují Černí baroni a tak se také k armádě stavíme.