Co si myslí mnozí Češi o válce? Kdyby přišla třetí světová, stejně nic nezachráníme
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127
Co si myslí mnozí Češi o válce? Kdyby přišla třetí světová, stejně nic nezachráníme
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127Co si myslí mnozí Češi o válce? Kdyby přišla třetí světová, stejně nic nezachráníme
foto: ČTK/Profimedia.cz
Češi žili dlouho většinově v přesvědčení, že jim žádné nebezpečí nehrozí a není třeba řešit vlastní obranu, říká analytik Jan Herzmann, který se věnuje průzkumům veřejného mínění a vydává pravidelnou studii Český volič. Po ruské invazi na Ukrajinu se to částečně změnilo, přesto společnost není mentálně připravená na to, že by Česko mělo řešit aktuální bezpečnostní hrozby. Převažuje názor, že my to nevytrhneme a má se postarat někdo jiný.
Myslím, že česká veřejnost spíš žila v přesvědčení, že záruky v tomto smyslu ani nebude nikdy potřebovat, protože nejsme ohroženi. Jako největší hrozbu vnímala po dlouhou dobu nebezpečí ilegální imigrace: odtud se koneckonců odvíjí i část negativních postojů k ukrajinským uprchlíkům. Úvahy o tom, že bychom opravdu někdy potřebovali řešit obranu, byly – když to trochu záměrně přeženu – zásadně úvahami „pražské kavárny“. Většinová společnost o tom vůbec neuvažovala. Invaze na Ukrajinu v roce 2022 pak byla pro širokou veřejnost velkým překvapením. Teprve od té doby se začaly víc objevovat debaty o tom, co se vlastně má dít, abychom byli chráněni.
Dosud se v nich projevovala kombinace dvou postojů. První je, že jsme malí, stejně bychom se neubránili a ať to zařídí NATO. Druhý názorový tábor říká, že to musíme aspoň zkusit. Tyto úvahy se ale skutečně objevují v širším měřítku až od invaze před třemi lety. Teprve rok 2022 přivodil posun ve vnímání a tohle probuzení.
Sociodemograficky lze ukázat, že velkou roli hraje vzdělání a sociální prostředí, ve kterém lidé žijí. Takže v metropolích, zejména v Praze, převažuje názor, že bychom se měli bránit. Naopak ve vnitřních a vnějších periferiích panuje spíš názor, že by to nemělo smysl, že o nás vždycky rozhodovaly velmoci a takové malé státy, jako je Česko, jsou jen figurky na šachovnici velkých hráčů.
Ano. Třeba chudší lidé mají tendenci se klonit k druhému názoru. V lokalitách, které jsou sociálně problémové, je to častější a přidává se k tomu i postoj, že my s tím stejně nic nezmůžeme. A to „my“ neznamená „my Česká republika“. Je tím myšleno „my tady třeba na Rakovnicku“ s tím nic neuděláme, to je velká světová hra a co my tady s tím zmůžeme?
Když bych vzal charakteristiku české společnosti jako celku, připravená na to není. Všechno, co souvisí s armádou a službou v armádě, se nám odcizilo. Ve společnosti převažuje pocit, že se nás to netýká, my to dělat nebudeme a má to mít na starost někdo jiný. S tím samozřejmě souvisí, jaké problémy má armáda s náborem vojáků z povolání nebo lidí do aktivních záloh. Celkové klima ve společnosti je antivojenské. Máme pořád v sobě, jak jsme museli bojovat za Rakousko a sloužit v armádě Varšavské smlouvy. V českém postoji prostě rezonují Černí baroni a tak se také k armádě stavíme.
Podpořte Reportér sdílením článku
Nejvíc jí baví rozhovory se zajímavými lidmi.