Vláda pod napětím. Jak zlevnit Čechům energie a zbavit se závislosti na uhlí

Málokde je vláda – ta současná i ta budoucí – vystavena takovému tlaku jako v energetice. Na jedné straně stojí Evropská komise, která dohlíží na to, aby Česko snižovalo emise CO₂ v tempu, jaké přislíbilo (a nejspíš to tak bude i nadále, pokud nedojde k přehodnocení Green Dealu v souvislosti s výdaji na zbrojení). Z druhé strany na vládu naléhají podnikatelé, jejichž investice mají přechod k nízkouhlíkové energetice umožnit. Chtějí na změně vydělat, ale protože investice spojené s dekarbonizací většinou nejsou rentabilní, žádají od státu podporu.

Vezměme si výrobu elektřiny: vládní podporu nepožadují jen budovatelé obnovitelných zdrojů. Garance, že na svých investicích neprodělají, chtějí i investoři do „přechodných“ zdrojů, jako jsou špičkové paroplynové elektrárny, které se nasazují, když je nedostatek výkonu. A aby toho nebylo málo, hlásí se o podporu nakonec i majitelé uhelných elektráren. Těm se přestává výroba elektřiny vyplácet, soustava se však bez ní zatím neobejde. 

Vláda musí tyto pobídky nejen předložit ke schválení Evropské komisi, ale především je pečlivě zvážit, aby nevedly k neúnosnému růstu cen. Pak jsou tu totiž ještě odběratelé – domácnosti a průmysl, který v Česku tvoří více než třetinu HDP. Zejména ten energeticky náročný volá: v globální soutěži neobstojíme, pokud budeme mít výrazně vyšší ceny energií než zahraniční konkurence. O tom, jak citlivá je cena energií pro domácnosti, není potřeba psát. Jak se vlády doposud potýkaly s těmito výzvami – a jaké úkoly čekají na tu, která nastoupí za půl roku? Jedno víme už teď: kroky, které učiní, ovlivní budoucnost české energetiky i celého Česka na desítky let dopředu.

Přecházejte na zelenou 

Jak dlouhodobá jsou energetická rozhodnutí, je vidět na jednom už ohraném energetickém příběhu. Bude to dvacet let, co vláda Stanislava Grosse řešila problém, jak splnit slib, že se do roku 2020 bude v Česku vyrábět 13 % elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tehdy schválený zákon o jejich podpoře stanovil, že bude stát po dobu dvaceti let vykupovat solární energii za 15 Kč/kWh a meziročně bude moci tuto cenu snížit jen o 5 procent. 

Nikdo tehdy netušil, že do dvou let spustí čínské tovární linky masovou výrobu solárních panelů a z ještě nedávno prodělečného podniku se na dalších dvacet let stane nejlukrativnější byznys a černá díra státních rozpočtů. 

Změna zákona, která by umožnila razantně snížit garantovanou výkupní cenu pro další projekty, prošla až v roce 2010. Energetický regulační úřad pak stáhl výkupní ceny solární elektřiny od roku 2011 na polovinu a na pár let zmrazil instalovaný výkon českých fotovoltaických elektráren na 2 GW. 

Z hlediska veřejných financí už ale bylo pozdě. Jak ukazují čísla ministerstva financí, ještě v roce 2009 představovaly vyplacené státní podpory pro fotovoltaickou elektřinu celkem miliardu korun, v roce 2010 to bylo již 6,7 miliardy a v roce 2011 (tedy poté, co skončil tzv. první solární boom) šlo celkem o 23,6 miliardy korun. Na této úrovni nebo i výše se dotace pohybují doposud, do konce roku 2023 tak na nich stát vyplatil solárníkům celkem 350 miliard korun.