Odchod z ráje. Končí doba, kdy jsme se mohli spolehnout na USA

Pondělí 17. února. Sedím v kempu uprostřed fantastické krajiny Nového Zélandu. Erozí rozvrásněné kopce porostlé žlutou trávou, zamlžené hory se zelenými lesy, v údolí široké koryto bílých kamenů, jímž teče několik říčních proudů. Já a moji dva kamarádi – s nimiž jsem se vydal na vysněnou cestu obytňákem – si povídáme se starším párem. Novozélanďankou a Američanem. Hovor se stočí na osud Ukrajiny, bránící se ruské agresi. Říkám, co si v tu chvíli myslím. Ano, před rokem jsem se obával, že Donald Trump a jeho republikáni Kyjev potopí, pak jsem však změnil názor. Obří ego amerického prezidenta přece nedopustí, aby ho Putin ponížil uskutečněním svého imperiálního plánu podmanit si celou Ukrajinu.

20. února. Probouzím se kolem sedmé v jiném úžasném kempu. Dosud jsem se snažil o digitální dietu a nesledoval zprávy. Klid ale končí, když si přečtu oznámení britské BBC, že Trump označil ukrajinského prezidenta Zelenského za diktátora: podle šéfa Bílého domu nikoli Rusko, ale Ukrajina začala válku. Přemýšlet o tom přestanu až při výšlapu do hor nad velkým modrým jezerem.

1. března. Poslední den skvělé expedice. V hotelovém pokoji v Aucklandu si balím věci – a opět dostávám notifikaci BBC. Začíná slovy „výjimečné scény“. Dozvídám se, že Trump a viceprezident Vance Zelenskému v přímém přenosu umyli hlavu.

První březnové dny. Spojené státy pozastavily dodávky zbraní Ukrajině, omezily též sdílení zpravodajských informací, které zásadně pomáhají ukrajinským obráncům. Trump a jeho lidé hrozí Ukrajině, ale taky Rusku, i když podstatně méně. Mnozí evropští politici říkají, že na USA už není spolehnutí. Vracím se k debatě v kempu na Zélandu. Historie se neopakuje, ale může se rýmovat, shodli jsme se s oním Američanem. Nyní už mi nepřijde nereálné, že Trumpova snaha o vágně formulovaný „mír“ skončí tak, že nezávislá Ukrajina padne za oběť diktátorovi, jako se to přihodilo v letech 1938 a 1939 Československu. Výlet do novozélandského ráje mi připadá jako metafora. Češi, pokud šlo o mezinárodní zabezpečení své země, žili léta v úžasné krajině. Mohli jsme věřit, že nás vojenské síly Spojených států, hrající hlavní roli v NATO, ochrání před útokem jiného státu. Jenže ta doba patrně končí. A minulostí je i moje cesta na Zéland.

P. S. Příští Reportér vychází 14. dubna.