Franta na Hrad(ě). Útěk z komunismu, láska na první pohled a setkání s Picassem 

Berlín, 1958. Válka dávno pryč, ale město je pořád hodně zjizvené. A taky rozdělené – byť zeď, která je bude víc než osmadvacet let štěpit vedví, ještě nestojí. 

František Mertl postává u Braniborské brány. Z východní strany, tedy ze Sověty kontrolovaného sektoru, pozoruje, jak to tu chodí. 

Je mu osmadvacet. Přijel před pár hodinami, vlakem z Prahy, se skupinou asi třiceti studentů architektury a výtvarného umění. Všechny věci nechali v kupé, vyšli jen do muzea, pak že se vrátí na nádraží a pojedou dál směrem na sever, na výměnný zájezd s jakousi východoněmeckou uměleckou školou, to už si Franta přesně nepamatuje. 

Jenže on už do vlaku nenastoupí.

Od skupiny se odpojil v muzeu. Byl strašně nervózní, plán se mohl v libovolný moment rozsypat. Už ve vlaku se na Frantu přilepil agilní soudruh, učitel marxismu-leninismu, jako by tušil, co má mladík za lubem. A ne a ne se vzdálit, Franta se uvnitř třásl strachy. Ale v muzeu se na něj usmálo štěstí, jeden ze spolužáků, aniž by tušil, na chvíli odvolal soudruha do jiné místnosti. Franta nezaváhal, vycouval ze sálu, ve vteřině seběhl ze schodů, pak ven z budovy. Kolem staveniště, ruiny. 

Franta běžel, schoval se – a čekal. Deset minut, dvacet, klepal se, věděl, že ho už nejspíš hledají. Ale taky věděl, že když vydrží dvě nebo tři hodiny, skupina už bude určitě zpátky ve vlaku a on se ocitne o krok blíž svobodě. A tak se krčil v úkrytu a vylézt se odvážil až za ty tři hodiny. 

„Věděl jsem zhruba, kde je Braniborská brána,“ vzpomíná. „A tak jsem se k ní vydal.“

Brandenburger Tor, ikona města, dělila tenkrát východ a západ. Sovětský sektor Berlína od těch, které od konce války spravovali Francouzi, Britové a Američané. Lidé se ještě mohli – přes kontroly – nějak pohybovat sem a tam, třeba zedníci z východu směli za určitých podmínek pracovat v západní části města, kde se stavělo a rekonstruovalo mnohem víc než na východě. 

A přesně toho taky Franta využil. Po chvíli pozorování – stále sevřený strachem – se zamotal mezi skupinu řemeslníků, která přes Braniborskou bránu přecházela do Západního Berlína. „Kontrola byla vágní, někteří z těch chlapů zvedli průkazky, jiní ne. Já byl k smrti vyděšený, zničený.“ 

Přešel. 

V britském sektoru se vrhl k prvním vojákům, které uviděl: „Chci požádat o politický azyl.“

O touze a zvědavosti

František Mertl, uměleckým jménem jen Franta, je malíř a sochař, jeden z nejvýraznějších představitelů poválečné nové figurace. Je mu pětadevadesát, bezmála sedmdesát let žije v jižní Francii. Ještě před pár lety jezdil na kole, ve svém městečku je dokonce čestným předsedou cyklistického klubu, ale pak měl nehodu a od té doby už do sedla nemůže, má problémy s rovnováhou. Hlava se ale nezastavila, Franta se možná unaví rychleji než dřív, nicméně myšlenky, vzpomínky jsou čisté.