Králík na červeném víně    

Post Image

Králík na červeném víně    

Play icon
24 minut

ilustrace: Tomski & Polanski

Psát o sobě už přece nikoho nemůže bavit a zajímat, říká v povídce spisovatelka, která je přesvědčena, že ona sama to nikdy neudělá. Pak se ale ve městě R. stane účastnicí jednoho módního kurzu a všechno se rychle změní. Humor a magie a také trochu ženského tématu – a nakonec i ten králík na víně.

Ina se necítí dobře, když se vrátí domů z města R. Brzy si jde lehnout, ale dlouho nemůže usnout.

V noci se jí zdá, že ze škvíry v podlaze vylezl krab. 

Druhý den se ve snáři dočte, že sen se týká osobního růstu, změn nebo přechodu v životě. Krabi když rostou, svlékají svůj starý krunýř.  

Pár dnů předtím, než odjela do města R., jí zavolala Helena, chvíli se bavily o stavu světa, potom se jí zeptala, jak se má, a Ina na to nedokázala odpovědět. Určitě se mám líp, než si myslím, řekla nakonec. 

Helena ji přemluvila, aby s ní šla nazítří do Klubu vypravěčů.

Velkou propagátorkou storytellingu se její přítelkyně stala teprve nedávno, už samotný výraz Inu rozčiluje, evokuje jí něco technického. Kromě toho trochu žárlí, to ona je tu odborníkem na příběhy a Helenu podezřívá, že její texty nikdy nečte.

Domluvily se, že ještě předtím zajdou na skleničku. 

Po deci červeného se Ina rozmluví, ne, nemám nejlepší období, přizná se. Někdy se mi zdá, jako bych se ztratila v mlze. Zní to tak obligátně, vzhledem k mému věku, až se mi chce smát. 

Helena si myslí, že by o tom měla napsat. 

Nikdy nepíšu o sobě, hlas jí trochu přeskakuje, když o tom mluví. Že to Helena neví, jen dokazuje, že její knihy nečte. No dobře, jsou to příběhy pro děti a ty ona nemá, i tak by se mohla zajímat.

Bojíš se, viď, podívá se na ni Helena vážně. Nemáš odvahu psát o sobě.

Všichni teď píšou o sobě, brání se Ina, jakápak odvaha, úplná mánie to obsedantní nahlížení do nitra…

Nevidím na tom nic špatnýho, Helena kývne na číšníka, přeje si platit. Lidi prostě píšou o tom, co je pálí. 

Ina cítí, už zase, jak se jí hrne krev do tváří, jak se lepkavě potí, jak v ní bublá zbytečný, neopodstatněný hněv. Jen ať píšou, řekne, ale kdo to má číst?! 

Třeba já. Já mám takový knihy nejradši a myslím, že nejsem jediná, pohlédne na ni Helena soucitně a zaplatí účet za obě. 

Přečtěte si i další povídku napsanou pro Reportéra

Později večer, v Klubu vypravěčů, to byl nečekaně silný zážitek. 

Inu nejvíc okouzlil starý zenový příběh o zvířatech, ve kterém hladový poutník požádá o jídlo. Opice mu přinese ovoce, liška rybu a zajíc nemůže najít nic, co by chudákovi mohl nabídnout. Nakonec zapálí malý oheň a nabídne mu sám sebe. 

Podpořte Reportér sdílením článku