Poslechl výzvu papeže, ve dvaceti ho komunisté zavřeli a skončil v uranových dolech

K rozhodnutí zapojit se do zápasu proti režimu měl nakročeno už dříve, nicméně dovršila ho následující věta papeže Pia XII.: „Žádný křesťan a katolík nemůže být omluven, zůstane-li stát s rozklepanými koleny před hrozícím bolševismem.“ 

Psal se rok 1951 a Josefu Hořákovi bylo čerstvě osmnáct let. Nestihl toho vykonat příliš: prozradil kamarádovi napojenému na zahraniční rozvědku, kde jsou v Olomouci kasárna a muniční sklad, což ve městě věděl skoro každý. Dostal za to čtyři roky natvrdo.

Maladěc, ně Germáněc

Narodil se v roce 1933 v Chrlicích u Brna. Jeho otec byl malíř pokojů, maminka se starala o domácnost a šest dětí. „Třeli jsme bídu s nouzí, takže chodívala k nádraží sbírat uhlí, které jí strojvedoucí shazoval lopatou z vlaku,“ vyprávěl Josef Hořák školákům ze Starého Lískovce v rámci projektu Příběhy našich sousedů. 

Na konci války mu bylo dvanáct a nejvíc mu utkvěla v paměti tato příhoda: „Na ulici mě potkali rudoarmějci a jeden z nich říká: Ty Germáněc! Načež mě odvezli do pískovcového lomu.“ Bál se nejhoršího, ale když jej šacovali, našli kus kůry, do které si vyřezal československou a sovětskou vlajku a nápis ČSSR – CCCP. „Vojáci se začali smát: Éto ně Germáněc, éto maladěc!“ vzpomíná na to, co ho dostalo z problémů.