Naděje je věc měřítka, říká elitní skeptik Karel Steigerwald
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127
Naděje je věc měřítka, říká elitní skeptik Karel Steigerwald
16. března 2025
Reportér 03/25 · Číslo 127Naděje je věc měřítka, říká elitní skeptik Karel Steigerwald
foto: Tomáš Binter
Slaví osmdesát, měli jsme tedy důvod se sejít, pohovořit a byla to radost, jako s každým, kdo historky tahá z rukávu jako kouzelník a má dar osvobozující sebeironie. Takže už vím, proč se nestal po tátovi lesníkem, ale ani elektroinženýrem, jak si užíval euforii šedesátých let, ukončenou normalizací, která se nakonec stala tématem jeho nejslavnějších her, a taky to, z jakého důvodu se tak obtížně zbavujeme bolševika v nás. Jakkoli to vše nezní vesele, domem dramatika, scenáristy a publicisty Karla Steigerwalda se často rozléhal smích.
Všechno. Cenzura neexistovala, byla neviditelně rozložená mezi všechny lidi. Cenzuroval se sám autor, který chtěl dílo publikovat. Cenzuroval se redaktor nebo dramaturg, který ho chtěl prosadit. Směrem dolů k autorovi byl cenzorem, nahoru za dílo bojoval a chtěl ho prosadit i s nasazením lsti. Ale nechtěl ničit sebe. Mou divadelní prvotinu Tatarská pouť jsme v klidu zkoušeli v Činoherním studiu v Ústí. Byla o tom dusivém tichu rozkvétající normalizace. Dali ti na obličej polštář, sedli si na něj a poručili: Zpívej, máš svobodu.
To inspirovalo Milana Klímu, tehdy dramaturga divadla v Hradci, jak Tatarskou pouť v režii Jana Grossmana prosadí. Kdesi ve Svazu divadelníků (jehož jsme nebyli nikdo členy) přesvědčil Jiřinu Švorcovou, že svaz by měl mladého, talentovaného, ale popleteného autora doškolit. Pomoc mladým tápajícím, to bylo její zamilované téma.
Vznikla bizarní akce. Dva starší dramatici, Hubač a Daněk, přijali úkol hru dotvořit, aby autor už netápal. Přidali k tomu dva skutečné začínající autory, kteří to brali vážně. Doškolení se nedočkali, ale pobyt na školení je bavil. Celá tahle parta strávila dva dny v chatě dramatického svazu na Ždáni příjemným klábosením, nadáváním na režim, kulečníkem a popíjením mizerných vín. Myslím, že ta vína byla služební a nosili je ze sklepa.
Tehdy mě napadlo, že jediné, čemu v životě opravdu dobře rozumím, je špatné víno. Jiné jsem ani neznal. To mě vedlo k melancholii a dumání nad tou trapnou akcí a trapným životem normalizačního ubožáka. Byl tam i vynikající divadelní profesor Janek Císař, který mě potěšil touto pochvalou: Ta vaše hra, to je, jako kdyby voják vylezl nadšeně první ze zákopu a hnal se po pláni, na kterou praží kulomety, které by ho rozsekaly na kusy. A my bychom vylezli, až se to přežene, a uklidili, co by po vás zbylo.
Špatně. Dobrozdání jsme získali, ale nepomohlo. Text zase zakázali.
Prý za nihilismus. Dostal se mi do ruky úřední exemplář hry, do osmé strany kompletně proškrtaný a hustě osázený vykřičníky, od stránky devět už ani čárka. Po replice „… budu ti hodnou ženou, nejsem žádná emancipovaná kráva“ přestal zhnusený cenzor číst.
Paměti? Nevím proč. Jsem plachý člověk. Poprvé jsem veřejně před více než pěti lidmi mluvil nahlas během sametového povstání. Energie revoluce dělá s člověkem divy.
Podpořte Reportér sdílením článku
V době sametové revoluce pracoval v redakci Zemědělských novin. Ještě téhož roku přešel do Lidových novin, kde byl pouze jeden den, než se začal podílet na úvodním vydání časopisu Reflex. Spoluzakladatel komiksu Zelený Raoul.