Naděje je věc měřítka, říká elitní skeptik Karel Steigerwald

V Divadle v Dlouhé se hraje Kartonový taťka maďarského dramatika Istvána Tasnádiho, který se se svým divadlem Křídový kruh dostal do nemilosti současného režimu a musel svou činnost ukončit. Nepřipomíná ti to něco?

Všechno. Cenzura neexistovala, byla neviditelně rozložená mezi všechny lidi. Cenzuroval se sám autor, který chtěl dílo publikovat. Cenzuroval se redaktor nebo dramaturg, který ho chtěl prosadit. Směrem dolů k autorovi byl cenzorem, nahoru za dílo bojoval a chtěl ho prosadit i s nasazením lsti. Ale nechtěl ničit sebe. Mou divadelní prvotinu Tatarská pouť jsme v klidu zkoušeli v Činoherním studiu v Ústí. Byla o tom dusivém tichu rozkvétající normalizace. Dali ti na obličej polštář, sedli si na něj a poručili: Zpívej, máš svobodu. 

Během zkoušení najednou Tatarskou pouť zakázali. Byl to první náraz, pak už to šlo jen šejdrem. Co dva roky ji někde zakázali, totiž odložili, nedoporučili, navrhli přepracovat, nechat dozrát, že autor je mladý, talentovaný, ale pomýlený. 

To inspirovalo Milana Klímu, tehdy dramaturga divadla v Hradci, jak Tatarskou pouť v režii Jana Grossmana prosadí. Kdesi ve Svazu divadelníků (jehož jsme nebyli nikdo členy) přesvědčil Jiřinu Švorcovou, že svaz by měl mladého, talentovaného, ale popleteného autora doškolit. Pomoc mladým tápajícím, to bylo její zamilované téma.

Jak to dopadlo?

Vznikla bizarní akce. Dva starší dramatici, Hubač a Daněk, přijali úkol hru dotvořit, aby autor už netápal. Přidali k tomu dva skutečné začínající autory, kteří to brali vážně. Doškolení se nedočkali, ale pobyt na školení je bavil. Celá tahle parta strávila dva dny v chatě dramatického svazu na Ždáni příjemným klábosením, nadáváním na režim, kulečníkem a popíjením mizerných vín. Myslím, že ta vína byla služební a nosili je ze sklepa.

Tehdy mě napadlo, že jediné, čemu v životě opravdu dobře rozumím, je špatné víno. Jiné jsem ani neznal. To mě vedlo k melancholii a dumání nad tou trapnou akcí a trapným životem normalizačního ubožáka. Byl tam i vynikající divadelní profesor Janek Císař, který mě potěšil touto pochvalou: Ta vaše hra, to je, jako kdyby voják vylezl nadšeně první ze zákopu a hnal se po pláni, na kterou praží kulomety, které by ho rozsekaly na kusy. A my bychom vylezli, až se to přežene, a uklidili, co by po vás zbylo. 

Jak ta hra dopadla? 

Špatně. Dobrozdání jsme získali, ale nepomohlo. Text zase zakázali. 

Proč?

Prý za nihilismus. Dostal se mi do ruky úřední exemplář hry, do osmé strany kompletně proškrtaný a hustě osázený vykřičníky, od stránky devět už ani čárka. Po replice „… budu ti hodnou ženou, nejsem žádná emancipovaná kráva“ přestal zhnusený cenzor číst. 

To jsou příběhy, které už dnes – kromě Maďarska – snad ani nelze zažít. Nenapadlo tě napsat paměti?

Paměti? Nevím proč. Jsem plachý člověk. Poprvé jsem veřejně před více než pěti lidmi mluvil nahlas během sametového povstání. Energie revoluce dělá s člověkem divy.