GLOSA: VZDĚLÁNÍ

Kam se poděla jiskra v oku? aneb Tvrdá realita akademického světa

16. března 2025

Když jsem nastoupila na vysokou školu, představu o tom, jak to ve vědě chodí, jsem nabyla primárně ze dne otevřených dveří a unavených úsměvů doktorandů, kteří se snažili popularizovat své obory. Pokud v rodině nemáte alespoň jeden (ne)úspěšný pokus o doktorát, tvrdé reality akademického světa se doberete ztěžka. A ten já neměla.

Mezi 18. až 23. rokem jsem myslela, že akademie je prostředí, kde lidé primárně směřují za vyšším dobrem zvaným poznání. Studenti se nejprve nabiflují plejádu předmětů, aby našli téma, pro které na mnoho let zahoří. A v momentě, kdy na prahu třicítky dostanou zasloužený doktorský diplom a PostDoc grant (s povinnými pár roky v zahraničí), budou schopni založit i uživit rodinu.

Přečtěte si také

Teď je mi 28 let, diplom následovalo několik měsíců hledání práce. Poslední čtyři roky jsem pracovala 10 až 12 hodin denně a za téměř minimální mzdu přeskakovala klacky akademického prostředí. Píšete projektové žádosti, jejichž výsledky se dozvíte až o půl roku později. Bohužel, máte málo publikací, čtete. Jak ale chcete publikovat bez grantu? A jak založit rodinu, když nevíte, ve kterém státě budete, na jak dlouho a za kolik peněz?

Momentálně mě živí práce mimo univerzitu a milovaný základní výzkum dělám po večerech – jiskry v oku nahradily sirky.

Možná by se na dni otevřených dveří slušelo napsat aspoň malé upozornění.

Podpořte Reportér sdílením článku

Lucie Ráčková

Antropoložka a vědkyně

V rámci expedice na Antarktidě sledovala míru stresu polárníků. Zúčastnila se simulace pobytu na Marsu a strávila devět týdnů vesmírnými studii v Brazílii.