Hurikán se zacyklil v devadesátkách. A není sám, říká Jan Saska o svém hrdinovi

Trochu neférové klání, ne? Nemrzí vás to?

Připouštím, že určité mrzení tu je. Ale prostě to tak v téhle kategorii vychází – občas se sejdou v animaci krátké filmy s dlouhými. A krátký film je z hlediska objemu práce a času s celovečerním dílem nesouměřitelný. Vyhráli jsme v únoru cenu kritiků, jsem spokojený.

A také diváckou cenu na Prague Shorts. Žižkovská štrapáce za pivem zjevně baví napříč festivaly i publikem.

Zřejmě ano. Z té ceny jsem měl radost. Po promítání za mnou přišli někteří diváci a tvůrci jiných soutěžních filmů a povídali jsme si o tom, jak jsem Hurikána psal a připravoval. Bylo to milé.

Situoval jste ho na starý Žižkov, kde máte i studio. Čím vás tahle pražská čtvrť přitahuje?

Nikdy jsem se tu moc nepohyboval. Ale mám Žižkov rád. Mimochodem, Hurikána jsem původně nakreslil jako komiks, až potom přišel film.

Kde se vzal první impulz? Postával jste takhle u stánku s langoši – jako vaši hrdinové – a řekl si: tady se bude odehrávat Hurikán?

Ne, ne. Komiks jsem dělal během workshopu s Vladimirem 518, kde padlo zadání: během týdne vymyslet krátký příběh. Řekl jsem si, že by se mi tyhle kulisy líbily – stánky s langoši, teplé úseky a štamgasti klábosící u pultíku s pivem s barmankami. Když jsem přemýšlel, které místo by pro to bylo nejvhodnější a mělo trochu ošuntělou atmosféru, napadl mě právě Žižkov. Částečně jsem do toho koutu nahlédl při letní brigádě na stavbě, kde jsem si přivydělával. Během polední pauzy jsme s dělníky chodili právě sem, v montérkách a tílku, levné lahůdky byly naše. Tak jsem si na tenhle svébytný svět při vymýšlení komiksu vzpomněl. Teprve pak jsem přemýšlel, jakou figuru do něj dát – a zrodil se Hurikán. Chlapík s prasečí hlavou, což je vizuální zkratka.

Chlastá jako prase?

Tak nějak.

Kapsle retra

Hurikán působí jako retro, místy mi připomínal i noirové filmy. Byl to záměr?

To jsem rád, že to říkáte. My k tomu cílili už při prezentacích filmu. Přišlo nám, že se k tomu vizuálně hodí. Předpokládali jsme, že se bude příběh odehrávat vesměs v noci, kde hrají svou roli neony, stíny a různá temná zákoutí. A taky rozpolcené, v sobě ztracené postavy, jaké známe právě z noiru. Inspiraci jsem sbíral i v éře japonské animace z devadesátek – než do procesu naplno vlétly počítače. Pracovalo se tehdy s klasickými postupy, přičemž tvůrci využívali i vyloženě filmové postupy včetně švenků kamery. Vyústilo to ve svébytnou estetiku, s multiplány s celuloidovou animací. Mně se to líbí i dnes, proto jsme se rozhodli držet se stejných postupů. I když jsme si vypomáhali i 3D technologiemi.