Když trpíte alzheimerem, neznamená to, že jste vyřízení. S diagnózou můžete kvalitně žít i roky

Alzheimerova choroba je jedna z nemocí, na kterou lidstvo stále ještě nevynalezlo lék, a která navíc může postupovat velmi rychle. Jak těžké pro vás bylo přijmout diagnózu?

Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila. V noci jsem často plakala a přibližně na půl roku přestala žít. Hledala jsem si na internetu různé informace, jenže jsem vnímala jen tu hrůzu, kterou s sebou nemoc přináší. Vidíte člověka, který se o sebe už nedokáže postarat. Bylo to šílené. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Na kolena mě srazilo i to, jakým způsobem jsem se diagnózu dozvěděla.

Jak?

Má dlouholetá kamarádka si všimla, že se chovám zmateně. Třeba když jsme jely tramvají, najednou jsem vystoupila, i když to nebyla cílová stanice. Nebo jsem odešla z obchodu uprostřed nákupu. Byly to takové zvláštní „blikance“. A protože jsme s touhle kamarádkou měly stejného obvodního lékaře, zašla za ním, aby se s ním o mém stavu poradila. On mě pak poslal na CT, kde se objevil nález na mozku. Pak jsem absolvovala klasické kolečko neurolog–psychiatr…

A od psychiatra jste dostala konečné potvrzení, že trpíte alzheimerem…

Ano, a to velmi nešťastným způsobem. Po nějakých testech jsem dostala od paní doktorky beze slova recept na lék. Řekla mi jen, že to mám brát každý den a tehdy a tehdy že mám přijít na kontrolu. Žádné vysvětlení, žádné informace. Na to, jakou mám diagnózu, jsem se jí musela doptat.

Říkala jste, že jste pak na půl roku přestala žít. Co vám nakonec pomohlo přijmout realitu?

Ano, půl roku jsem se utápěla v depresích a nevěděla, co dělat. Nakonec se mi velkou oporou stala Česká alzheimerovská společnost. Pozvali mě do svépomocné skupiny, která je určená pro lidi s touto diagnózou a pro jejich blízké. Od té doby se můj psychický stav zlepšoval.

Připravit se na to, co bude

Jak taková svépomocná skupina funguje?

Trávila jsem čas s lidmi, kteří měli stejné problémy, a mohla jsem o tom s nimi otevřeně mluvit. Nemusela jsem se bát ani se stydět, že na mě budou koukat skrz prsty nebo mě budou brát jako méněcennou. Do té doby jsem neměla s kým o svém stavu mluvit, takže mi to opravdu pomohlo. Kdybych tam nešla, utápěla bych se v tom sama mnohem déle.