Někdy se my památkáři zasekneme na detailu a uniká nám podstata

Pokud mám správné informace, byla jste vloni v prosinci svědkem velkého úspěchu České filharmonie v newyorské Carnegie Hall. Byla jste ve Státech pracovně?

Vlastně ano, měla jsem tam pracovní povinnosti spojené s projektem Národního památkového ústavu, který se jmenuje „Vltava slavná & splavná“ a který realizujeme v tomto roce. Projekt má za cíl představit řeku Vltavu jako kulturní, přírodní a hospodářský fenomén. Na jejích březích stojí řada památek, které máme ve správě, je inspirací mnoha umělcům i pulzující tepnou naší země. Zároveň náš první orchestr oslavil ve Státech Rok české hudby. A tak jsme si s generálním ředitelem ČF Davidem Marečkem řekli, že si v New Yorku předáme pomyslnou „projektovou“ štafetu, jelikož i náš projekt je inspirován hudbou, konkrétně 150. výročím od prvního uvedení Smetanovy Vltavy.

Jak vidí architekt a památkář New York? Svírá se mu srdce, když vidí kostel v sousedství proskleného mrakodrapu?

New York má jedinečnou atmosféru, která buď nadchne, nebo naopak vyděsí. Patřím k té první skupině. Pro památkáře mohou být inspirující konverze některých památek, například nadzemní historické železniční dráhy High Line na Manhattanu. Po jejím odstavení bylo několik kilometrů dlouhé kolejiště na mostní konstrukci přetvořeno na visutý park s vyhledávanou pěší turistickou cestou. New York je zajímavý i svou přísnou pravoúhlou urbanistickou strukturou, která je geniální ve své jednoduchosti a funkčnosti. Ano, najdete tu i děsivé sousedství neogotického kostela s moderním mrakodrapem, ale tady vám to přijde normální.

Kdežto jinde…

Přesně. Co je možné v New Yorku, nelze bezhlavě uplatnit jinde, a už vůbec si to neumím představit v Praze. Každé město je jiné, má jinou stavební historii, rozdílné hodnoty. Každé je svým způsobem jedinečné – a tak je to správně. Praha je město rostlé od středověku, kde sledujete jednotlivé stavební vrstvy, a tím je kouzelná a zajímavá. A proto je také pro své mimořádné hodnoty zapsaná na seznam světového dědictví. Měli bychom si toho vážit, ne to neustále zpochybňovat.

Máte nějakou pražskou stavbu, kterou jste obtížně přijímala, ale nakonec jste ji vzala na milost?

Jsem architektka, a proto mám možná větší pochopení pro novou tvorbu v historickém prostředí. Samozřejmě mě zajímá, zda se návrh hodí do místa, kde bude stát, ale zároveň za tím vidím i možnost nové vrstvy, funkce, prostě oživení. Je to trochu jiný pohled než ten ryze památkářský.

Shovívavější?

Možná mám liberálnější přístup k některým věcem, ale zároveň existují limity, které jsou nepřekročitelné – a ty je třeba ctít. Vzpomínám si, jaké vášně budila stavba Tančícího domu. Památková péče jako celek proti jeho výstavbě sice nebyla, avšak někteří kolegové památkáři měli z realizace obavu. Mně se líbil od samého počátku, je vtipný, drží nároží, výšku i charakter a přitom přináší na nábřeží novou dynamiku. Prostě zajímavá stavba. Na rozdíl od Masaryčky, což je dle mého značně předimenzovaná stavba, do daného prostředí zcela nevhodná. Ač stojí v území degradovaném magistrálou, nesnaží se o její potlačení. Já vím, že je to těžké, magistrála je nevratný zářez do urbanismu města, který se bude těžko jakkoliv napravovat. Ale Masaryčka se o to měla aspoň pokusit. Místo toho vznikl monoblok bez měřítka, jenž jako mohutná loď vplouvá do poklidného historického centra.

Transgas: památkáři nezareagovali včas

Přečetl jsem si, že jste holka ze šumperáku…

Ano, narodila jsem se v Rýmařově, moje místa jsou spojena s Jeseníkem a ano, v šumperáku (slavném typu rodinného domu ze 60. let minulého století – pozn. red.) jsem vyrůstala a moji rodiče v něm bydlí dodnes. Možná i to je ten důvod, proč mám pozitivní vztah k architektuře 60. a 70. let. Asi to mám podvědomě zakódované v hlavě.