Jak se dělá animovaný film? Po pěti vteřinách za den. Od nápadu k premiéře tak uplynou roky
5. března 2025
5. března 2025
foto: použito se svolením Filipa Pošivače
Vloni patřil v kinech k hitům mezi dětskými filmy: Tonda, Slávka a kouzelné světlo, snímek vyprávějící příběh jedenáctiletého Tondy, který je jiný než ostatní děti, od narození totiž svítí. Výtvarník a režisér Filip Pošivač na něm pracoval osm let. „Důležité je ve filmu dětem v ničem nelhat, mluvit o věcech tak, jak jsou,“ říká.
Když jsem byl úplně malý, končila osmdesátá léta, takže pohádek nebyl úplně přehršel. Určitě jsem ale každý den sledoval večerníček, to byl pro mě středobod dne. Nejvíc mě oslovovaly pohádky, které byly udělané loutkovou animací. Měl jsem rád Příběhy včelích medvídků, tam jste úplně cítili materiály, z nichž byly loutky vyrobené. U mě se to překlopilo i do toho, že jsem se pořád snažil vyrobit si medvídky doma.
Neměl jsem žádné jiné zájmy než kreslení – a tvoření čehokoliv. Na to vzpomíná i moje máma. Jak byla strašně unavená z toho, že se mnou musela už v nejútlejším věku pořád něco vyrábět. Sport mě nelákal, naučil jsem se jezdit na kole a lyžovat, to jo, ale mým největším zájmem byla vždycky výtvarná činnost. I proto jsem se později rozhodl studovat umělecké školy. Rodiče mě v tom podporovali, vnímali, jak mě to baví.
Helena Zmatlíková byla v té době kmenovou ilustrátorkou nakladatelství Albatros, takže knihy s jejími obrázky vycházely v obřích nákladech. A myslím si, že to bylo i díky jejímu výtvarnému stylu, který vyzařuje určitou pozitivitu. Je to přívětivé, příjemně barevné. Zrovna nedávno jsem se na nějaké její ilustrace díval. Jsou takové přehledné, člověk si je jistý tím, co vidí. Anatomie je správně, stylizace je pro děti, ale není infantilní, nesupluje to dětskou kresbu. Co mi přijde nejsilnější, je, že čtenář má s těmi postavami silný kontakt, protože mají velké oči. Já se tedy musím přiznat, že když jsem byl dítě a ty ilustrace byly všude kolem, nepatřily mezi mé nejoblíbenější. Cestu k nim jsem si našel až v dospělosti, když jsem začal tvorbu Heleny Zmatlíkové sledovat analytičtěji.
Úplně první myšlenka vznikla ještě na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde jsme ve třetím ročníku dostali semestrální úkol vytvořit film – jakkoli a jakýkoli –, abychom si zakusili všechna úskalí procesu. Tehdy jsem vymyslel námět svítícího kluka, holčičky s brýlemi a baterkou a tmavého domu, v němž se to celé odehrává. Potom, o pár let později, jsme si s producentkou Pavlou Janouškovou Kubečkovou říkali, že bychom spolu chtěli udělat celovečerní film, a tento námět jsme znovu otevřeli.
Podpořte Reportér sdílením článku
Redaktorka ČTK.