Každý člověk si postaví největší dům, na který má. A to je problém, připomíná Dan Bárta

Jako znělku šestidílného cyklu Krajina Dana Bárty, který zrovna běží v České televizi, jste zvolili písničku Jakpak je dnes u nás doma?, jejíž český text napsali Voskovec s Werichem. Co nastoluje?

Mám tu věc rád. Říkali jsme si, že už začátek by mohl navodit nostalgii spojenou se zvědavostí. Jakpak je dnes u nás doma? Není v tom apel, ale otázka. Řekli jsme si se Sucháčem (Zdeněk Suchý, režisér a spoluscenárista seriálu – pozn. red.), že vynecháme všechno to ptydepe, klišé a fráze související s ochranou přírody, aby lidi okamžitě nevypnuli pozornost. Odpustíme si katastrofické obrazy, budeme maximálně věcní. Opřeme se o data, informace, o lidi, co o tom něco vědí, aby měl divák prostor si říct „takhle to teď funguje, takové jsou problémy, možnosti a teď je otázka, co s tím“. Nechtěli jsme být ani přezíraví, ani hysteričtí…

… alarmističtí.

V tom je ten trik. Pokud děláte pořad o fungování přírody a o tom, kde je momentálně nejkřehčí, nejhorší cestou je vyvolat strach. Lidi se pak zas začnou bát o sebe – o svůj komfort, své naftové motory, o své jídlo a tak dál. Často takhle straší environmentalistická hnutí. Ale ona jsou z podstaty taková „člověkostředná“ – živá a životaschopná příroda je v nich spíš zárukou lidského zdraví a mládí, víc prostředkem než cílem. V našem pořadu člověk vystupuje jako silná a velmi vlivná součást přírody, podobně jako třeba podnebí. Ekologie je krom nauky o vztahu organismu a prostředí také naukou o vztazích mezi organismy.

S pořadem jste sjezdili celou republiku. Vrátil jste se i domů, na Sokolovsko, kde jste před lety začal objevovat přírodu – a které je hodně poznamenané člověkem?

Na Sokolovsku jsme nebyli, byli jsme na Karvinsku, kde je to svým způsobem podobné. Postindustriální krajina, ať je to Sokolovsko, Mostecká pánev, Ostravsko, nebo Karvinsko, je paradoxně k přírodě vstřícná.

Jak to?

Je poddolovaná, rozrušená, nestabilní, a tak v ní není moc intenzivně zemědělsky obhospodařovaných ploch, které naši současnou krajinu a její obyvatele ohrožují asi nejvíc. Krajina může být hnusná, může tam být bordel, pneumatiky, trubky, traverzy, betonová torza, co já vím, ale pokud není vyloženě kontaminovaná, broukům nebo ptákům to nevadí. Navíc po roce 1989 jsme se stali opravdovou součástí evropského prostoru a chemické znečištění, takové to hrubé průmyslové znečištění ovzduší a povrchových vod, jsme do značné míry vyřešili. Posthornické krajiny mají společně s vojenskými újezdy, kam se nesmělo, největší potenciál, co se velkoplošné ochrany přírody týká.

Takže v jakém ohledu je dnes příroda nejkřehčí?

Je pod tlakem intenzivního zemědělství. Jsme vážně silní. Efektivní. Šikovní. Využíváme krajinu do dna, na vstupech příliš neplýtváme. V kombinaci s těmi našimi socialistickými lány… Chceme se mít lépe a lépe. Jako ostatně každý organismus. A je nás hodně. A k tomu si přihoďte klimatickou změnu, která organismy vystavuje podmínkám, jakým nejsou přizpůsobené. Dalším hřebíčkem je přesun biologického materiálu – včetně lidí – po zeměkouli v množství větším než kdykoli předtím. Díky němu si k nám našly cestu nepůvodní druhy organismů, a to v nebývalé míře. Přirozenou vlastností jakéhokoli organismu je rozšířit se. Některým se daří tak, že to šíření má charakter invaze. A tohle všechno přináší dlouhodobý stres původním organismům, které tak nutí ukázat, co v nich je. Jenom některé z nich tím sítem prolezou ve zdraví a při síle. Snaha ochránců přírody momentálně spočívá v jediném: udržet ten tlak v takových mezích, aby lokální kulturní krajina nevratně nezměnila ráz.

Skutečně to hrozí?

To už se přece normálně děje. Každopádně se konkurence v lokální fauně a floře zvyšuje. Jinak: Co může udělat frajer v městečku, kde má pekárnu, když vedle něj vyroste supermarket s kompletní nabídkou pečiva za poloviční cenu a s milionovým rozpočtem na profi píárko? Odstěhuje se nebo se oběsí na půdě. Anebo změní povolání. Ale to právě není pro každého, na to musí mít něco v záloze. Čáp potřeboval hodně desetiletí (a ještě k tomu musel přinést hodně dětí), než si přelezl ze starých velkých suchých stromů na komíny.

Nedávno vznikla panika, že se do Česka blíží sršeň asijská, která žere včely.

Panika, no, v médiích určitě… Myslím, že jedno hnízdo už se u nás našlo. Jednou to přijde, pokud se ukáže, že je ta sršeň invazní. Dělá to, co dělá doma, už je prostě taková. Jenže proti asijským včelám jsou naše včely blumy. V životě takovou raketu neviděly. Od těla si ji zřejmě neudrží, nevědí jak. Už teď dostávají zabrat invazí parazitického roztoče varroa, jemuž neumí čelit. Nebudou to mít lehký. Stejně jako to neměli lehký v Americe indiáni, když jim tam kdysi vjeli Španělé, Angláni a Francouzi na koních, s puškama, kořalkou, pánembohem a celý poďobaný od neštovic.

Je to daň svobodě a boření hranic.

No, nebo shodě okolností. Za bývalého režimu jsme byli hermeticky uzavření, vlk nebo mýval žili mimo naše oplocené území. A taky podnebí bylo před čtyřiceti lety stabilnější a vypadalo to, že tak to bude navždy. Nebylo.

Na začátku jste mluvil o tom, že chcete z problému vyloučit lidi. Není to tedy přirozený cyklus přírody, prostě evoluce, již nelze zvrátit?

Já o lidech chci mluvit jako o činitelích, ne je hned obviňovat. Člověk je přece součást přírody. Strašit nemá smysl, ale informovat ano. Záleží na míře odstupu: na jedné straně je frajer, kterého položí supermarket, a jeho zoufalá rodina. Jinak to uvidí sociolog, pro něhož to bude číslo do tabulky – jeho zajímají trendy v nějaké dlouhodobější studii. Ekolog taky neřeší osobní tragédii jednoho hladem uhynulýho hmyzožravce, ale kondici celé populace vytlačované cizokrajnými hmyzožravci v čase. Evoluční biolog bude jásat, to je přece v pořádku, takhle to funguje, nenáhodná selekce je součást hry, změna je život, teď sledujme, jak se ti naši hmyzožravci pochlapí a jestli jim to vydrží…

Na chalupě jsme jako děti rok co rok bojovali s bolševníkem. Neúspěšně. O tomhle mluvíte?

Ano, taky. Kdybyste to nedělali, tak by tam byl dneska všude. Ale protože jste to dělali, svůj prostor si uchovaly i jiné druhy rostlin.

Dejte dítěti kladivo

Je něco, co vás během natáčení seriálu vyloženě překvapilo?

Někdy to bylo těžký. Zesílilo moje přesvědčení, že takto edukativně pojatý způsob ukazování reality má smysl. Je to součást vzdělávání se, čímž já, my, společnost musíme procházet tím spíš, že celý systém vědění je roztříštěný a křehký, no, stejně jako příroda. Dnes je módní říkat, že máme myslet v souvislostech, nebiflovat data. Ale já na to moc nevěřím, protože pokud najdete souvislosti mimo fakta, říká se tomu konspirace. To, že něco dává smysl, ještě neznamená, že je to pravda. Dochází mi, jak těžké je interpretovat data, fakta, nějakou znalost tak, aby v tom současně byl i nebyl postoj, aby to bylo sdělné, aby to nebylo umrtvené a divák skousl i to, že některé věci jsou z podstaty dvojznačné. Že člověk může být současně rád i nerad. A že vůbec není nutné mít na všechno názor, že nevědět není ponižující. Je mnohem těžší tyhle věci sdělovat než žít.

Přijdou vám některá fakta obzvlášť naléhavá?

V časopise Nature teď vyšel článek, který říká, že vezmeme-li to, co vyrábí člověk, tedy materiály, zboží a potraviny včetně odpadu, plus to, co produkuje příroda, čili rostlinná a živočišná těla včetně mrtvol – čemuž říkáme biomasa –, je neuvěřitelné, jak se mění poměr mezi oběma složkami. Před sto dvaceti lety činil lidský příspěvek do té celkové hromady tři procenta, dneska jsme přelezli padesát procent. To znamená, že hmota, kterou vyrábí člověk, beton, asfalt, ocel, plasty, už je objemnější než hmota vyprodukovaná přírodou. To mě znepokojuje. Zkombinujte to třeba, co já vím, s mapou odlesnění Bornea za posledních padesát let. Na mě to působí tísnivě. Protože to tu ještě nebylo. To se už jako trhá ucho, nebo je to pořád ještě neutrální informace? Dopadne to podobně, jako když lýkožroutům „dojdou“ poraněný a starý stromy a pustí se do zdravého porostu? Kůrovec neví, že když si sežere i zdravé stromy, lokálně vyhyne. Nemá totiž rozum.

Ale my ano.

To nicméně neznamená, že si umíme pomoct. V knize Faktomluva od Hanse Roslinga je věta: Každý člověk si postaví největší dům, na který má. Globální byznys funguje hezky, míra chudoby se snižuje, populace už neroste tak prudce. Tak ještě dotáhnout tu globální zodpovědnost. I když to teď popravdě moc nevypadá…

Někdy to vypadá, že my lidé už jen čekáme na soudný den. Nabízí příroda ve svém koloběhu nějakou útěchu?

Netvrdím, že tomu všemu rozumím a že do toho vidím. Jsem přesvědčený, že živá příroda i přátelská společnost mají úžasnou životaschopnost a sílu existovat a obnovovat se, pokud se tedy nebavíme o nějaké celoplanetární katastrofě, jakou by byl dopad asteroidu anebo jaderná válka.

Pokud prezident Trump není asteroid.

No, v té Roslingově knížce je taky napsáno „dejte dítěti kladivo a všechno mu začne připadat jako hřebíky“… Pojďme věřit, že úřednická odolnost kombinovaná se setrvačností institucí těch pár let jeho zatloukání vydrží, i když svět teď po první dávce výplodů jeho génia vypadá jak z nějaký cynický parodie na béčkovou marvelovku. No nic. Vzpomeňme si na začátek Zemanova druhého funkčního období, jak jsme byli vyděšení. Nic moc se ve finále nestalo, jen to bylo otravně únavný. I když je fakt, že (v případě Trumpa) už nejde jen o náš zavšivený dvoreček, že…

Tragédie denního motýla

Je nějaké zvíře, hmyz, rostlina, o které máte velký strach?

U nás? Asi o denní motýly. V běžné krajině už de facto nejsou. Vlastně skoro pokaždý, když dneska potkám motýla, jakéhokoliv, sevře se mi srdce takovým jako soucitem, protože vím, v jakých podmínkách žije.

V jakých?

Žijí osaměle, na ostrůvcích v krajině oceánů přeschlých polí a lánů a moří nahusto rostlých plantáží stromů. A ty ostrovy jsou kolikrát tak vzdálené od sebe, že jsou mimo schopnosti jejich doletu. Plácáš se krajinou s poloprázdným žaludkem a třeba za celý svůj dospělý život nenarazíš na žádného příslušníka svého druhu, s nímž by ses mohl spářit… To je smutné.

Je nějaké místo, které vám během natáčení naprosto učarovalo?

Pokud mám jmenovat jedno, je to Národní park Podyjí, ty staré prořídlé pokroucené doubravy na vyšisovaných skalách, jiná, teplá a sytá barevnost rozkvetlé louky pod nimi, zlatohlávci, krasci, koberec konvalinek, kavyl… No, opravdicky krásné to bylo.

S čím by měl divák od obrazovky odejít?

Mně by bohatě stačilo, kdyby až půjde příště ven nebo třeba jenom na zahradu, viděl o trošku víc než předtím.

Jak nyní vypadá krajina Dana Bárty? Kudy kráčíte, jaké máte plány?

Letos vyjde knižní, dost rozšířená podoba podcastu Nevinnosti světa, co jsem dělal na Vltavě. S Illustratosphere pojedeme na jaře šňůru, už spolu hrajeme a tvoříme pětadvacet let, panejo. Jako hosty si na podzimní oslavu pozveme senzační slovenské duo Lash and Grey. Promícháme se s nimi. J.A.R. budou hrát. Alice taky párkrát. S Triem Roberta Balzara pracujeme a hrajeme. Snad složím pár nových věcí. A o volnu budu s Bětkou a dětma. Eliška maturuje a půjde dál na školu, s Mikulášem máme rozpracovaný projekt obnovy starého jabloňového sadu, teď jsme ve fázi ruční hlubinné likvidace osikových výmladků a dubových semenáčů, pokračujeme tam v omezování invazních akátů a dubu červeného. U nás na chatě bolševníky nerostou, ale něčemu věnovat své marné úsilí prostě musíš.