Každý člověk si postaví největší dům, na který má. A to je problém, připomíná Dan Bárta

Jako znělku šestidílného cyklu Krajina Dana Bárty, který zrovna běží v České televizi, jste zvolili písničku Jakpak je dnes u nás doma?, jejíž český text napsali Voskovec s Werichem. Co nastoluje?

Mám tu věc rád. Říkali jsme si, že už začátek by mohl navodit nostalgii spojenou se zvědavostí. Jakpak je dnes u nás doma? Není v tom apel, ale otázka. Řekli jsme si se Sucháčem (Zdeněk Suchý, režisér a spoluscenárista seriálu – pozn. red.), že vynecháme všechno to ptydepe, klišé a fráze související s ochranou přírody, aby lidi okamžitě nevypnuli pozornost. Odpustíme si katastrofické obrazy, budeme maximálně věcní. Opřeme se o data, informace, o lidi, co o tom něco vědí, aby měl divák prostor si říct „takhle to teď funguje, takové jsou problémy, možnosti a teď je otázka, co s tím“. Nechtěli jsme být ani přezíraví, ani hysteričtí…

… alarmističtí.

V tom je ten trik. Pokud děláte pořad o fungování přírody a o tom, kde je momentálně nejkřehčí, nejhorší cestou je vyvolat strach. Lidi se pak zas začnou bát o sebe – o svůj komfort, své naftové motory, o své jídlo a tak dál. Často takhle straší environmentalistická hnutí. Ale ona jsou z podstaty taková „člověkostředná“ – živá a životaschopná příroda je v nich spíš zárukou lidského zdraví a mládí, víc prostředkem než cílem. V našem pořadu člověk vystupuje jako silná a velmi vlivná součást přírody, podobně jako třeba podnebí. Ekologie je krom nauky o vztahu organismu a prostředí také naukou o vztazích mezi organismy.

S pořadem jste sjezdili celou republiku. Vrátil jste se i domů, na Sokolovsko, kde jste před lety začal objevovat přírodu – a které je hodně poznamenané člověkem?

Na Sokolovsku jsme nebyli, byli jsme na Karvinsku, kde je to svým způsobem podobné. Postindustriální krajina, ať je to Sokolovsko, Mostecká pánev, Ostravsko, nebo Karvinsko, je paradoxně k přírodě vstřícná.

Jak to?

Je poddolovaná, rozrušená, nestabilní, a tak v ní není moc intenzivně zemědělsky obhospodařovaných ploch, které naši současnou krajinu a její obyvatele ohrožují asi nejvíc. Krajina může být hnusná, může tam být bordel, pneumatiky, trubky, traverzy, betonová torza, co já vím, ale pokud není vyloženě kontaminovaná, broukům nebo ptákům to nevadí. Navíc po roce 1989 jsme se stali opravdovou součástí evropského prostoru a chemické znečištění, takové to hrubé průmyslové znečištění ovzduší a povrchových vod, jsme do značné míry vyřešili. Posthornické krajiny mají společně s vojenskými újezdy, kam se nesmělo, největší potenciál, co se velkoplošné ochrany přírody týká.

Takže v jakém ohledu je dnes příroda nejkřehčí?

Je pod tlakem intenzivního zemědělství. Jsme vážně silní. Efektivní. Šikovní. Využíváme krajinu do dna, na vstupech příliš neplýtváme. V kombinaci s těmi našimi socialistickými lány… Chceme se mít lépe a lépe. Jako ostatně každý organismus. A je nás hodně. A k tomu si přihoďte klimatickou změnu, která organismy vystavuje podmínkám, jakým nejsou přizpůsobené. Dalším hřebíčkem je přesun biologického materiálu – včetně lidí – po zeměkouli v množství větším než kdykoli předtím. Díky němu si k nám našly cestu nepůvodní druhy organismů, a to v nebývalé míře. Přirozenou vlastností jakéhokoli organismu je rozšířit se. Některým se daří tak, že to šíření má charakter invaze. A tohle všechno přináší dlouhodobý stres původním organismům, které tak nutí ukázat, co v nich je. Jenom některé z nich tím sítem prolezou ve zdraví a při síle. Snaha ochránců přírody momentálně spočívá v jediném: udržet ten tlak v takových mezích, aby lokální kulturní krajina nevratně nezměnila ráz.

Skutečně to hrozí?

To už se přece normálně děje. Každopádně se konkurence v lokální fauně a floře zvyšuje. Jinak: Co může udělat frajer v městečku, kde má pekárnu, když vedle něj vyroste supermarket s kompletní nabídkou pečiva za poloviční cenu a s milionovým rozpočtem na profi píárko? Odstěhuje se nebo se oběsí na půdě. Anebo změní povolání. Ale to právě není pro každého, na to musí mít něco v záloze. Čáp potřeboval hodně desetiletí (a ještě k tomu musel přinést hodně dětí), než si přelezl ze starých velkých suchých stromů na komíny.

Nedávno vznikla panika, že se do Česka blíží sršeň asijská, která žere včely.

Panika, no, v médiích určitě… Myslím, že jedno hnízdo už se u nás našlo. Jednou to přijde, pokud se ukáže, že je ta sršeň invazní. Dělá to, co dělá doma, už je prostě taková. Jenže proti asijským včelám jsou naše včely blumy. V životě takovou raketu neviděly. Od těla si ji zřejmě neudrží, nevědí jak. Už teď dostávají zabrat invazí parazitického roztoče varroa, jemuž neumí čelit. Nebudou to mít lehký. Stejně jako to neměli lehký v Americe indiáni, když jim tam kdysi vjeli Španělé, Angláni a Francouzi na koních, s puškama, kořalkou, pánembohem a celý poďobaný od neštovic.