Kdo je moje máma? Hledala tu svoji, teď o tom vypráví náhradním rodičům

Jaké to je, mluvit s budoucími náhradními rodiči (adoptivními i těmi pěstounskými) o vaší vlastní zkušenosti?

Jsem peer konzultantka – mluvím o tom, co jsem sama zažila. Vyprávím, jak jsem se cítila, co jsem řešila, když jsem byla malá, v pubertě i jako dospělá. A nemluvím jen o hledání biologické rodiny, témat je tam víc. Třeba jaké to je, když vás někdo opustí, jak se to propisuje do vašeho života, jaké máte vztahy v dospělosti.

Jako peer konzultantka pracujete pro organizaci Dobrá rodina, která se zaměřuje právě na podporu náhradních rodičů. Zde se kromě jiného zájemci o adopci a pěstounství školí. Jak jste se k té práci dostala?

Před pěti lety jsem poznala svoji biologickou rodinu a chtěla jsem tento svůj zážitek a zkušenost sdílet.

Kolik vám bylo, když jste byla adoptovaná?

Tři čtvrtě roku.

A kdy jste se to dozvěděla?

Věděla jsem to od školky. Můj bratranec vyrůstal bez táty, který zemřel. Když jsem to zjistila, řekla jsem mu: Tobě umřel tatínek. A on odvětil: A tobě umřela maminka. Pamatuji si, jak jsem hned běžela za mámou a říkala jí: Mami, viď, že jsi mi neumřela? A na tento popud mi to řekla.

Zdůrazněme, že dnes se o potřebě říct dítěti, že je osvojené, mluví mnohem intenzivněji než dřív. Od roku 2014 je povinnost říct dítěti pravdu ukotvená v občanském zákoníku. A odborníci jdou ještě dál, za úplně nejlepší považují variantu, kdy se pravda dítěti říká od samého začátku, tedy od momentu, kdy přijde do nové rodiny.

Ano, ale v minulosti to tak nebylo. Mnoho rodin to dokonce dětem neříkalo vůbec. Nikdo to (rodiny) neučil, nevysvětloval jim, proč je to důležité. Nikdo jim neříkal o raném traumatu dítěte (ze ztráty biologického rodiče – pozn. red.). A podobně to měli i mí adoptivní rodiče. Když jsem se to dozvěděla, čas od času jsem se jich na něco zeptala a oni mi odpověděli. Věděla jsem, jak se (moje biologická) máma jmenuje, jaká je její práce, že je z Brna. Vždycky jsem se chvíli vyptávala, naši mi stále dokola vyprávěli to samé a to mi vždycky na nějakou dobu stačilo. Říkali mi příběh, jak jsem byla to nejkrásnější miminko a jak si mě vybrali. Podstatné v jejich vyprávění bylo, že mě chtěli. Proto jsem to tak ráda poslouchala stále dokola.

Jak vypadá máma?  

Předpokládám, že čím jste byla starší, tím jste toho chtěla vědět víc.

Jednu dobu jsem chtěla, abychom jeli na mámin hrobeček. První verze příběhu, kterou jsem se od rodičů dozvěděla, totiž byla, že zemřela, a proto mě adoptovali. Pamatuji si, že jsem chtěla vědět, jak máma vypadala – a myslela jsem, že když pojedeme na její hrob, bude tam její fotka. To je jedna z věcí, která je u adoptovaných dětí běžná – toužíte vědět, po kom jste, komu se podobáte.

Kdy jste se dozvěděla, že vaše biologická máma žije?

Bylo mi 17 a stále to bylo tak, že jsem se čas od času na mámu vyptávala. Jednou zase přišla tahle moje touha vědět víc a mamka mi najednou říká: Víš, Baru, to, co jsme ti řekli, není pravda. Tvoje máma žije. A máš sourozence.

Tento okamžik si, předpokládám, pamatujete dobře.

Pamatuju. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, protože to, co mi do té doby tvrdili, byla lež. Ale taky zde najednou byla ta obří pravda: máma žije, a dokonce mám i sourozence. Nezaměřovala jsem se na to, že mi lhali, ale na to, kde je máma. A taky na to, že už nejsem jedináček. Trvalo to ale ještě deset let, než jsem se s ní setkala.

Co se během těch deseti let dělo?

Na matriku jsem šla hned. Tam jsem se dozvěděla mámino jméno, datum narození. Taky to, že tam není napsaný táta, ale to už jsem věděla předtím od našich. Byla tam taky napsaná jména prarodičů. A taky tam byla mámina adresa. Nějakou dobu mě pak uspokojovalo jen to, že mám tenhle papír z matriky. Pak bylo chvíli ticho – a třeba za rok nebo dva jsem se jela podívat do Brna na tu adresu. Ale tam už máma nežila.

Nezkoušela jste ji hledat třeba na sociálních sítích?

Zkoušela, ale ona má jiné jméno, takže jsem ji nenašla. Čas od času jsem se dívala na web pořadu Pošta pro tebe, kam můžete napsat, že někoho hledáte – tak jsem se tam dívala, jestli mě někdo nehledá. A třeba když jsem občas byla v Brně, dívala jsem se, jestli na ulici nepotkám někoho, kdo je mi podobný. Pak ale zase přišlo období, kdy jsem to vůbec neřešila.

Proč myslíte, že se u vás zájem střídal s nezájmem?

Myslím, že jsem se bála. Taky mi dlouho nedocházelo, jak mě fakt, že mě biologická máma dala k adopci, poznamenal. Došlo mi to, až když mi bylo asi dvaadvacet a zažívala jsem propady v partnerských vztazích. Jednou jsem pak před někým řekla, že jsem adoptovaná, a on na to: No, to je ono! Postupně mi všechno začalo docházet. Ale trvalo to ještě dlouho, začala jsem chodit na terapie…

A pak jsem dostala strach

Kdy jste se pak rozhodla, že biologickou mámu chcete najít?

To mi bylo asi pětadvacet. Když takhle někoho hledáte, můžete využít službu ministerstva vnitra, které vám kontakt může zprostředkovat. Funguje to tak, že napíšete jméno toho, koho hledáte, a krátký vzkaz. Oni se podívají do registru obyvatel, danou osobu najdou a váš vzkaz jí přepošlou. Pokud chce, může vám už napřímo odpovědět.

Co jste do vzkazu napsala?

Že je to moje biologická máma. Jenže hned druhý den poté, co jsem to podala, jsem to zase stáhla. Celou noc jsem nemohla spát, dostala jsem strach, tak jsem tam zavolala, že to nechci poslat. A začala jsem si říkat, že je vlastně dobré neznat ty svoje kořeny, protože když je neznám, tak můžu být, kým chci. Můžu začít s čistým štítem. V tom jsem žila další dva roky.

A pak?

Během této doby jsem byla intenzivně ponořená v tématu opuštění a taky jsem si procházela naštváním na svoji biologickou mámu. Do té doby jsem si neuvědomovala, že tohle naštvání v sobě mám. Nakonec mi došlo, že mámu chci poznat, že je to pro mě důležitý. Žádost jsem podala znovu a v prosinci, na můj svátek, mi přišla odpověď. To bylo v roce 2020.

Co vám napsala?

Chvíli jsem se bála to otevřít. Bála jsem se, aby tam nebylo napsané, že nechce, abych ji kontaktovala.

To tam ale nebylo.

Ne, byl to krásný dopis. Chtěla se potkat a na všechno mi odpovědět. Napsala mi, že na mě myslí každé narozeniny. A taky že mám dvě ségry. Pak jsme si asi měsíc všechny čtyři psaly, já, máma i ségry. Ta starší má stejného tátu jako já, ta mladší jiného. A obě s ní vyrostly. Vtipné bylo, když mě pak máma požádala o přátelství na facebooku. To bylo poprvé, co jsem viděla, jak vypadá. Asi za měsíc jsem za nimi jela do Brna.

Jaké to bylo?

Nakonec jsem tam strávila tři dny, jeden den u mladší ségry, druhý den u mámy a třetí den u starší ségry. Každá mi řekla svůj příběh, svůj pohled a bylo vidět, že to není jeden příběh. Každá v tom měla svoji roli, každé se celá ta situace dotýkala jinak. Byla to každopádně síla, protože se tři dny koupete v minulosti.

Jaké to je, stát poprvé před svojí mámou?

Potkaly jsme se venku. Vyšla z paneláku s mojí ségrou a já šla naproti nim. Stály jsme naproti sobě a nevěděly, co dělat nebo říkat. Ségra na mě pak skočila a objala mě. A máma pak taky. Pamatuji si, jak jsem poprvé slyšela mámin hlas, má takový chraplák. Bylo to zvláštní, neznáte je, ale zároveň máte pocit, že se někam vracíte. Pocitově to pro mne od začátku byla rodina. Opravdu hezký vztah mám se svojí starší ségrou, cítím, jak je ze stejného těsta jako já. Prožívaly jsme spolu na začátku obrovskou zamilovanost, jak puberťačky.

Vaše máma vychovala dvě děti. Víte, proč jste tam nemohla žít vy?

Vím to. Nebudu zacházet do detailů, ale ty podmínky, v nichž máma žila, když byla těhotná a když jsem se pak narodila, byly špatné. Byla jsem neplánované dítě a rozhodli se mě dát hned po porodu k adopci. 

Hledání naslepo

Jako peer konzultantka se setkáváte s budoucími náhradními rodiči a bavíte se s nimi o potřebě dítěte znát svou biologickou rodinu, svoje kořeny. Jak ty debaty vypadají?

Je to hodně citlivé.

Citlivé, protože si adoptivní rodiče musí připustit, že nejsou biologickými rodiči, a měli by dítěti umožnit, aby znalo svoji minulost?

Ano. Potřeba znát svoje kořeny je silná a děti by měly tu možnost mít. Měly by vědět, že jsou adoptované. Je to přece jen pravda o našem životě. A rodiče by měli vnímat, že mají doma dítě, které má jiné kořeny, než jsou ty jejich. Vždycky to přirovnávám k tomu, že jste jako listnatý strom v jehličnatém lese. Všichni kolem vás jsou jiní. Když vyrůstáte v biologické rodině, víte, po kom máte oči, vlasy, po kom jste třeba tvrdohlavá… Pro adoptované děti je ale hledání toho, kdo jsem, hledáním poslepu. Když vyrůstáte v adoptivní rodině, nemáte se o co opřít a musíte spoléhat jen na nějaký svůj vnitřní pocit. Jenže ten může narážet na realitu, v níž žijete.

Co tím myslíte?

Adoptivní rodiče by se neměli snažit napasovat dítě do něčeho, čím není. Měli by ho nechat být tím, kým chce být. Nechat ho to objevovat, zkoušet. I když moji rodiče na to nebyli školení, nechali mě vystřídat hromady kroužků, hledala jsem se a vlastně se hledám doteď. Adoptivní rodiče by měli být zvědaví, jaké dítě vychovávají. Nechat ho svobodné. Nechat ho, aby si trouflo být tím, kým je, a nebylo odmítnuté. Taky by měli vědět, že pouto s biologickou rodinou se nedá přetrhnout. S dítětem přibíráte do rodiny i jeho rodiče, jeho původ. Dnes už ale chápu, že je to cesta, vývoj. Je důležité, aby si to alespoň vyslechli, byť se s tím třeba vnitřně neztotožňují.

Setkáváte se tedy s tím, že adoptivní rodiče si nechtějí připustit, že je biologická rodina důležitá?

Někdy ano. Mou snahou je docílit toho, aby adoptivní rodiče před myšlenkou, že kořeny jsou důležité, nezavřeli dveře.  A aby si připustili, že to, co jim říkám, může být pravda. Dřív jsem měla tendence jim to hodně vnucovat, ale naučila jsem se, že tlačit nemá cenu. Možná je to taky tím, že i já se měním. To je součást peer konzultantství, že skrze vyprávění jiným se stále učíte i něco o sobě, zpracováváte si, co jste zažila. Zároveň ale platí, že už tu svoji žitou zkušenost máte nějak zpracovanou, dokážete o ní mluvit, vyslechnout si ostatní, podpořit je.

A vám samotné v tom někdo pomáhá?

Ano, v rámci Dobré rodiny máme supervize, takže mohu řešit svoje věci jak individuálně, tak máme i skupinová sezení s ostatními peer konzultanty.

Mluvily jsme o vaší mámě a sestrách. Co ale váš táta, o něm něco víte?

Vím, jak se jmenuje a jak vypadá, jeho fotku mám vystavenou. Je to způsob, jak ho mít v životě. Čas od času přemýšlím, že bych ho vyhledala. Ráda bych ho potkala, protože doposud jsem poznala z naší rodiny jen samé ženy – mámu, ségry, babičku. Ale taky mám stále strach, a proto to odkládám.

Strach z čeho?

Z odmítnutí.