Kdo je moje máma? Hledala tu svoji, teď o tom vypráví náhradním rodičům

Jaké to je, mluvit s budoucími náhradními rodiči (adoptivními i těmi pěstounskými) o vaší vlastní zkušenosti?

Jsem peer konzultantka – mluvím o tom, co jsem sama zažila. Vyprávím, jak jsem se cítila, co jsem řešila, když jsem byla malá, v pubertě i jako dospělá. A nemluvím jen o hledání biologické rodiny, témat je tam víc. Třeba jaké to je, když vás někdo opustí, jak se to propisuje do vašeho života, jaké máte vztahy v dospělosti.

Jako peer konzultantka pracujete pro organizaci Dobrá rodina, která se zaměřuje právě na podporu náhradních rodičů. Zde se kromě jiného zájemci o adopci a pěstounství školí. Jak jste se k té práci dostala?

Před pěti lety jsem poznala svoji biologickou rodinu a chtěla jsem tento svůj zážitek a zkušenost sdílet.

Kolik vám bylo, když jste byla adoptovaná?

Tři čtvrtě roku.

A kdy jste se to dozvěděla?

Věděla jsem to od školky. Můj bratranec vyrůstal bez táty, který zemřel. Když jsem to zjistila, řekla jsem mu: Tobě umřel tatínek. A on odvětil: A tobě umřela maminka. Pamatuji si, jak jsem hned běžela za mámou a říkala jí: Mami, viď, že jsi mi neumřela? A na tento popud mi to řekla.

Zdůrazněme, že dnes se o potřebě říct dítěti, že je osvojené, mluví mnohem intenzivněji než dřív. Od roku 2014 je povinnost říct dítěti pravdu ukotvená v občanském zákoníku. A odborníci jdou ještě dál, za úplně nejlepší považují variantu, kdy se pravda dítěti říká od samého začátku, tedy od momentu, kdy přijde do nové rodiny.

Ano, ale v minulosti to tak nebylo. Mnoho rodin to dokonce dětem neříkalo vůbec. Nikdo to (rodiny) neučil, nevysvětloval jim, proč je to důležité. Nikdo jim neříkal o raném traumatu dítěte (ze ztráty biologického rodiče – pozn. red.). A podobně to měli i mí adoptivní rodiče. Když jsem se to dozvěděla, čas od času jsem se jich na něco zeptala a oni mi odpověděli. Věděla jsem, jak se (moje biologická) máma jmenuje, jaká je její práce, že je z Brna. Vždycky jsem se chvíli vyptávala, naši mi stále dokola vyprávěli to samé a to mi vždycky na nějakou dobu stačilo. Říkali mi příběh, jak jsem byla to nejkrásnější miminko a jak si mě vybrali. Podstatné v jejich vyprávění bylo, že mě chtěli. Proto jsem to tak ráda poslouchala stále dokola.

Jak vypadá máma?  

Předpokládám, že čím jste byla starší, tím jste toho chtěla vědět víc.

Jednu dobu jsem chtěla, abychom jeli na mámin hrobeček. První verze příběhu, kterou jsem se od rodičů dozvěděla, totiž byla, že zemřela, a proto mě adoptovali. Pamatuji si, že jsem chtěla vědět, jak máma vypadala – a myslela jsem, že když pojedeme na její hrob, bude tam její fotka. To je jedna z věcí, která je u adoptovaných dětí běžná – toužíte vědět, po kom jste, komu se podobáte.