Při zkouškách Váni jsem plakal. Vím z vlastní zkušenosti, jaké je ocitnout se na hranici šílenství

„V ty dny, kdy hraju Váňu, se mnou od rána nic není. Snažím se plnit běžné povinnosti, ale duší už jsem na jevišti a celou dobu podvědomě kumuluju energii na večer. Všechno kolem nejspíš splním, ale děje se to jakoby mimo moje tělo. Celý den v podstatě jen přežívám a koncentruju se na večer. Poslední hodinu a půl před začátkem pak sedím sám v malé šatničce, slyším přicházet diváky a klepu se jak drahý pes. No a když pak Váňa skončí, je to neuvěřitelná úleva. Adrenalin dojíždí ještě minimálně dvě další hodiny po představení…“

Čechovův Strýček Váňa je drama velmi emotivní, na tom moderní adaptace britského dramatika Simona Stephense nic nemění. Michal Kern v podcastu vzpomíná, jak se při zkouškách několikrát rozplakal, což si pak musel přísně zakázat. 

„Nejvíc mě rozsekala zkouška, kdy se Ivan v dialogu se Soňou přizná k tomu, že neví, kudy dál a pomýšlí na sebevraždu. Přesně jsem chápal, jak moc je ta postava v háji, na samé hranici šílenství, a chvíli jsem nemohl pokračovat.“

Ve velmi osobní pasáži rozhovoru Michal Kern popisuje období, kdy se i on ocital na dně. „Byl jsem závislý na alkoholu, chlastem jsem zaháněl nudu a syndrom vyhoření,“ popisuje s tím, že posledních pět let chodí na terapie a abstinuje.

V době před začátkem covidové pandemie byl na hraně šílenství naposledy. „Své osamělé alkoholové jízdy jsem podnikal jednou za čtvrt roku, trvaly obvykle týden. Ke konci už to bylo opravdu hraniční,“ popisuje v podcastu, a udává konkrétní příklady. „Je to třeba takový ten stav, kdy člověk jede v MHD, a celou dobu se jen modlí, aby tam nepotkal někoho známého a nemusel se s ním dát do řeči… Jsem strašně rád, že je to pryč. I když na druhou stranu je pravda, že dnes trávím své volné večery tak trochu jako důchodce.“