Ostrava, Praha, ulice Berlína – a pak zas Ostrava, už napořád. Cesta zpěvačky Barbary Kanyzové

Kdyby vás se zavázanýma očima přivedli před publikum, poznala byste, jestli hrajete pro Ostraváky, Pražáky, nebo jestli jste v Berlíně?

Člověk vnímá momentální energii publika, to ano. Ale takhle specificky to asi nepoznám. Možná kdybych dělala něco komediálního, dalo by se to rozpoznat podle smíchu. Ale já většinou hraju vážnou tvorbu.

Je nicméně nějaké publikum, před kterým se cítíte vyloženě dobře?

Nejlépe se cítím v komornějších prostorách. Anebo na ulici. I když tam se vždycky trochu ostýchám.

Proč?

Protože jsem ve veřejném prostoru a vstupuju do denního života lidí. Bojím se, že můžu rušit, protože daný člověk zrovna nemusí mít náladu. Ale pravda je, že odezva je vždycky pozitivní, po pár písničkách vidím, že lidem zpříjemňuju den.

Laik by si naopak myslel, že hraní na ulici je pro umělce dobrý trénink. Protože na chodníku, na rozdíl od klubu, lidi muzikanta spíš ignorují. A on se tím pádem nemusí tolik stresovat…

Něco na tom je. Člověk ví, že když se splete ve slově či akordu, nikdo to moc nepozná. Ale ono se i stává, že si lidi sednou a poslouchají – takže se pak cítím jako na každém jiném pódiu.

Za rodinou

Několik let jste žila v Praze a taky v Berlíně, který je pro muzikanty jedním z hlavních měst Evropy. Za covidu jste se ale vrátila do Ostravy. Proč vlastně?

Z osobních důvodů. Přitom mě zrovna v Berlíně oslovil manažer, měli jsme pracovat na kariéře. Mě to ale do jisté míry vylekalo, byla jsem tam úplně sama. Chtěla jsem být blíž rodině, svým blízkým. Proto jsem se vrátila – a jsem za to ráda. Navíc jsem si tehdy řekla, že když už nemůžu být v Berlíně, kousek z něho si vezmu s sebou do Ostravy.