Mikroplastů máme v těle víc, než jsme si mysleli. Co přesně nám udělají, zatím nevíme

Zaplavujeme si planetu plastem, respektive plastovým odpadem. Kde všude se bere?

Zdroje plastu jsou velmi dobře zmapované a léta se jejich poměr nemění. Čtyřicet procent plastů tvoří jednorázové obaly. Významným segmentem je i stavebnictví, tam se jich použije asi dvacet procent, zhruba deset procent je pak automobilový průmysl. Potom jsou všechny další oblasti včetně domácností, to jsou jednotky procent (mimo jednorázové obaly). Nicméně co se mění, je celkové množství vyrobeného plastu. Během let raketově stoupá.

Jak moc?

Plasty produkujeme, spotřebováváme a vyhazujeme, řekněme, už od šedesátých let minulého století. V posledních dvaceti letech jsme ale zařadili mnohem vyšší rychlost – a ještě přidáváme. Těch zmíněných čtyřicet procent, která dneska tvoří jednorázové obaly, je množství plastů, co jsme před dvaceti roky vyprodukovali celkem.

A nemáme s tím problém…

My plast chceme, jsme na něj zvyklí, přijde nám normální. Nikdo na to ještě zítra neumře, proto plasty vyrábíme – a usnadňujeme si tím život. Bez nich už žít neumíme, to je jasná věc. Na druhou stranu, že se nadužívají, je bez debaty. Znovu uvedu jednorázové obaly – přijdeme domů a je z nich okamžitě opad.

Víc, než jsme mysleli

S problematikou plastů se pojí i nebezpečí mikroplastů a nanoplastů, které se nacházejí v přírodě, v tělech zvířat i lidí. Proč bychom se před nimi měli mít pozoru?

Veřejnost má občas mylnou představu, že plasty nebo mikroplasty jsou nečinné materiály, které nám nic nedělají, maximálně se někde usadí a tam zůstanou. Ale existuje obrovské množství studií, které ukazují, že to tak není.

Co nám tedy mikroplasty způsobují?

Narušují nám buněčné pochody, vyluhuje se z nich řada látek. Plast totiž nikdy není úplně čistý materiál. Studie sice říkají, že je potřeba opravdu veliké množství mikroplastů, abychom zaznamenali jejich dopady na lidský organismus, jenže problém je, že my nevíme, kolik jich vlastně v těle máme. Teď vyšly nejnovější publikace, které ukazují, že to bude bohužel mnohem víc, než jsme si mysleli. A že se do nás mohou jednou dostat opravdu vysoké koncentrace.

Jak velké vlastně mikro- a nanoplasty jsou?

Jde o opravdu velmi malé části. U mikroplastů je podle mě ta definice až nesmyslně veliká, začíná na částicích menších než 5 milimetrů. Ty nejsou tak zajímavé, vidíme je bez problémů okem. Hranice mikroplastů pak končí zhruba u jednoho mikrometru, co je menší, tomu už se říká spíš nanoplasty. A právě ty menší už neumíme v přírodě dobře spočítat, brání nám v tom fyzikální zákony. Víme ale, že nanoplasty pod jeden mikrometr jsou pro organismus zcela jistě toxické.

Co se s mikro- a nonoplasty děje, když se do nás dostanou?

Někde se nám usadí, to je zásadní. Přičemž my nemáme žádný mechanismus, jak bychom je vyloučili. Neumíme je rozložit, rozštípat na malé molekuly, které bychom uměli vyloučit. A to je právě ten problém. I když něco není příliš toxické, může se to jednou v organismu nahromadit v takovém množství, že už to toxické úrovně dosáhne. Toho bychom se měli bát.

Jenže jak jste sám říkal, my nevíme, kolik plastů v nás už je…

Přesně tak, my neumíme určit počet těch částic, protože jsou příliš malé. Máme ale jiné metody, například analýzy, které pracují s hmotností. Dokážou určit, kolik mikrogramů plastů je na gram (tělesné hmotnosti). Nedávno vyšla jedna nová studie, která je průlomová v tom, že ukázala množství mikroplastů v mozku a v játrech. Data týkající se jater vědci publikovali už dřív, teď se ale ukazuje, že množství mikroplastů v mozku je s játry srovnatelné, ba dokonce vyšší. Ze studie jasně vyšlo, že plasty tvoří až půl procenta mozku.

Pokud se v lidském těle nashromáždí toxické množství mikroplastů, jak se to pak projeví?

To nevíme. Máme spoustu studií na malých organismech, jako jsou rybičky, korýši, buněčné kultury nebo třeba hlemýždi. Na nich vidíme řadu vnitřních i vnějších projevů. Ví se, že plasty mohou narušovat imunitu. Mohou narušovat různé buněčné pochody, které my ale potom neumíme kauzálně vysvětlit.

Co to znamená?

Když hlemýždi vyroste roh nebo mu upadne oko, nevíme, nakolik se na tom podílel plast. Nicméně víme, že (vysoká míra plastu v těle) se dokáže projevit i jako záležitost neurotoxická. Což znamená, že dané organismy pak třeba neutíkají před predátory. Nebo že malé rybky špatně plavou a podobně. Projevů je hodně, akorát neznáme mechanismy, jak je vysvětlit.

A podobně dopadají i na člověka…

Ano, mají podobný dopad, protože fungují na buněčné úrovni. Ze všech studií víme, že mikroplasty způsobují takzvaný oxidativní stres. Což je situace v buňce, kdy se v ní vyskytují reaktivní formy kyslíku, které tam nechceme. Lidé to znají často z reklam, které je nabádají, aby si dali pozor na takzvané volné radikály. Mikroplasty způsobují, že je volných radikálů v těle moc.

Mikroplasty z jednoho vyprání

Jak mikro- a nanoplasty vlastně vznikají?

Každý plastový materiál se jednou stane odpadem. Některý okamžitě, například jednorázové obaly. Pokud plast hned nezlikvidujeme nebo nezrecyklujeme, skládkujeme ho, v horším případě ho někam zahodíme. A on se nám v průběhu času rozpadá na mikroplasty. To je jeden způsob.

A druhý?

Plastem jsme obklopeni i doma. A takový plast namáháme, používáme, ohýbáme – a on produkuje mikroplasty. Vezměte si třeba zubní kartáček nebo oblečení z polyesterových materiálů. Ví se, že jen jedno jediné vyprání oblečení vyprodukuje statisíce, miliony nebo možná ještě víc mikroplastových částic.

Jak se nám pak nejčastěji dostanou do těla?

Především v potravě a vodě. Ale pozor, my je i dýcháme. Vznáší se i tady v místnosti, protože máme spoustu věcí z plastu, těmi pohybujeme, různě je otíráme, máme oblečení z polyesteru… Částice mohou teoreticky i projít kůží, ačkoliv tenhle vstup bude minimální.

A jak už jste říkal – co jednou máme v těle, toho se nezbavíme…

Ne, toho se podle mě už zbavit nemůžeme. Jako vědec mám za to, že teď bychom měli hlavně zkoumat expozice, tedy jak do nás plast vstupuje. Protože výsledky poslední studie jsou opravdu alarmující.

Jak tedy doma žít, abychom eliminovali rizika?

Upřímně, nevím. Brzy zřejmě přijdou studie, které naplno ukážou, jak je expozice v domácnosti důležitá. Musíme si uvědomit, že z plastu máme prostěradla, nádobí, koberce, oblečení… To všechno může mikroplasty produkovat a my je můžeme nadýchat.

Dlouhá doba rozkladu

Co říkáte, zní dost hrozivě. A předpokládám, že jednoduché řešení neexistuje.

Neexistuje. První problém je produkce – vždyť jak už jsem zmiňoval, my (jako lidstvo) jsme asi dvě třetiny plastů vyrobili jen za posledních dvacet let. Tím pádem neuvěřitelně stoupá i produkce odpadu. A druhý problém je, že bez plastu neumíme žít. Evidentně ho brutálně nadužíváme, přestože i předtím jsme nějak žili.

Takže zaděláváme na problém nejen sobě, ale i budoucím generacím…

Dluh spočívá hlavně v tom, že trvá neskutečně dlouho, než se plastové odpadky rozpadnou byť jen na ty mikroplasty. Uvádí se desítky či stovky let. U polystyrenu to ani nevíme. Tam se uvádí třeba i deset tisíc let, možná víc. Na planetě máme velké množství odpadu, které se nám ještě na mikroplasty vůbec nerozpadlo. A my zvesela vyrábíme plastu víc a víc. Když se dělala analýza odpadků, které plavou v Pacifiku, což je většinově odpad z Ameriky a Asie, našli tam kelímky od kafe z Japonska ze 70. let. A to je přesně ono. Je to obrovská zátěž pro budoucí generace.

Co snahy Evropské unie omezit jednorázové plastové obaly nebo deklarované závazky některých velkých firem jako L’Oréal nebo Lego snižovat množství plastových obalů? Je to cesta dobrým směrem?

Každá taková iniciativa je dobrá zejména proto, aby se o tom tématu mluvilo. Protože pokud to (snižování množství plastových obalů) nebude chtít občan, nic se nezmění. Taková rozhodnutí se v drtivé většině případů dějí někde centrálně, když ne na úrovni naší vlády, tak na úrovni Evropské unie. Od nás jako od jednotlivců je určitě potřeba, abychom se chovali nějak zodpovědně, ale sám jednotlivec to nezachrání. Prostě je potřeba i centrální rozhodnutí shora. A i když není vždy nejšťastnější nebo nevyřeší něco podstatného, často má výchovný rozměr.

Máte vy nějaký koncept, jak bychom mohli plasty obecně omezit?

To je těžké a řešení nejsou úplně populární. Jedním z nich je třeba daň na plast, která dokáže problém snížit. To se ostatně ukázalo, když najednou byly plastové tašky v obchodech za peníze – a nebyly už zadarmo, tak jejich množství kleslo. Samozřejmě tu statistiku dokonale neznám, ale daň na plast by leccos řešila. Známe spoustu řešení – existují vratné lahve, existují materiály, které se dají dobře recyklovat a nemusí být ani plastové. Problémem jsou hlavně jednorázové plasty. A taky je podstatné nepoužívat plastové obaly tam, kde to není nutné.