Jsou vyhořelí, fungují jako automat na přežití: Ukrajinští vojáci tři roky od ruské invaze

V jakém mentálním stavu se nachází ukrajinská společnost tři roky po začátku války?

Můj pohled bude asi dost pokřivený. Z titulu své práce potkávám lidi, kteří jsou Ukrajině hodně oddaní, to ale nejsou zdaleka všichni. Vojáci si často stěžují, že jen asi pětina Ukrajinců bere válku jako svou osobní záležitost, velké části společnosti je to vlastně ukradené. Kdybych ale měl popsat, jaká je situace lidí, s nimiž jsem v kontaktu, tak je to vyčerpání. Totální vyčerpání.

To platí pro vojáky i civilisty?

Většina vojáků, co znám, je úplně vyhořelá. Ne že by ztratili víru v to, že je potřeba bojovat, ale neženou se už do žádných útoků. Fungují jako automat, který se snaží přežít. Vyčerpání je ale obrovské i mezi civilisty a dobrovolníky. Už tři roky se vybírají peníze v nekonečných sbírkách a do toho se každou chvíli někdo z mých přátel dozví, že mu zemřel jeho blízký. Sestřenice nebo bratranec, při náletu nebo nejčastěji na frontě. To je každodennost, ve které lidé žijí. Přijedete do Užhorodu, který má něco přes 100 tisíc obyvatel, a tam jsou dvě stovky nových hrobů. A všechno to jsou mladí lidé, elita ukrajinského národa.

Jak vidí vaši známí budoucnost?

Moji ukrajinští známí na budoucnost úplně rezignovali. Nikdo nic neplánuje, každý čeká, co přijde zítra. Ráno se podívají na aplikaci Deep State Map, ukazující pohyby na frontě, zjistí, jestli zrovna neletí na jejich město rakety, drony nebo jestli nejsou ve vzduchu ruské stíhačky. A takhle přežívají ze dne na den. Za poslední tři roky navíc na Ukrajině vše strašně podražilo, teď se dokonce zvyšují daně, takové přežívání bez budoucnosti.

Jak lidé reagují na nynější jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem?

Že by to tu někdo zvlášť řešil, toho jsem si nevšiml, ptám se na to sám. Vojáci mají svých starostí dost, dobrovolníků se to ale dotýká. Vnímají s velkou hořkostí, že se Ukrajina stává valutou, o kterou se přetahují velké země, přičemž oni sami jsou dobří tak akorát na to, aby umírali. Mají dojem, že za nic jiného nikomu moc nestojí.

Nevyžádaný člen skupiny

Kde jsem vás vlastně zastihla?

Jsem na Donbase. Kde přesně, o tom nechci mluvit.

Jak daleko jste od fronty?

Nějakých pětadvacet kilometrů.

Vy se vracíte opakovaně k nějakému vojenskému útvaru?

Ano, vracím. Znám kluky z 53. brigády, snajpry, trávil jsem s nimi hodně času na základně a doufám, že ještě strávím. Různě se přesouvali, nejdřív byli pod Vuhledarem, pak pod Avdijivkou, teď jsou zpátky na Donbase, ať to nespecifikujeme. Od jara 2022 jsem takovým nevyžádaným členem skupiny, už mě nedokážou vyhnat, tak tam s nimi žiju a snažím se nepřekážet. Oni přede mnou nic neskrývají a spoléhají na mou základní loajalitu. Díky tomu můžu být svědkem věcí, to je velké štěstí.

Co to je za lidi, ti odstřelovači?

Nejrůznější. Třeba chlápek, kterému je skoro šedesát, bojuje od roku 2015, výborný snajpr, ostřílený samotářský vlk. Pak je tam jejich velitel, třiatřicetiletý kluk, bývalý státní zástupce. Mají tam taky kluka, co přijel z Francie, kde pracoval jako degustátor. Když začala válka, skočil do auta a odjel domů bojovat.

Jsou to všechno dobrovolníci?

Mají tam i kluky, co byli mobilizovaní, ale i ti jsou do značné míry odhodlaní, když nezdrhli. Ukrajinská armáda se totiž potýká s obrovským problémem dezercí. Nepovolené opuštění vojenské jednotky je epidemický jev. To, že tihle kluci přišli a bojují, znamená, že jsou oddaní myšlence Ukrajiny. Samozřejmě se stává, že v šílených situacích úplného vyčerpání také zmizí.

Znáte takové případy?

Znám spoustu lidí, co takhle dezertovali, třeba i od téhle jednotky. A pak se třeba za půl roku objeví a po dvou třech měsících zas utečou. Vezměte si, že oni jsou klidně čtyřicet dní bez vystřídání v zákopech, přičemž na ně ze vzduchu buď útočí drony, nebo na ně navádějí minometnou palbu. Teď nedávno mi říkali, že měli šestnáct dronových útoků za noc. To je strašný nápor na psychiku. Když se vrátí, jsou pološílení – a pak zdrhnou.

A velitelé se po nich neshánějí? Nikdo po nich nejde?

To je vlastně sympatický rys ukrajinské armády, je lehce anarchistická. Zároveň je to samozřejmě její bolest. Ruská armáda operuje na úrovni divizí, to jsou sdružené brigády, kdežto Ukrajinci operují na úrovni pouhých brigád, i vojáci mají docela velkou volnost.

Jaký je v tom rozdíl, operovat na úrovni divizí a brigád?

Ukrajinci si hrají každý na svém. Jak se říká v ukrajinštině: dva Ukrajinci, tři hejtmani. Problém je v tom, že koordinace mezi brigádami není zrovna na jedničku, někdy je dokonce naprosto zoufalá. Slyšel jsem historku, jak se jedna brigáda stáhla z pozic a neřekla to té druhé, co jí kryla záda. Rusové, které tam ta druhá brigáda nečekala, jim pak spoustu kluků postříleli.

Bábinky, dědci, vojáci

Vy se setkáváte s vojáky, když jdou do boje a když se z něj vracejí. V jakém jsou rozpoložení, když přicházejí ze zákopů?

Záleží na osobnosti daného člověka. Někdo se vrátí a není schopen mluvit, někam se zašije. A někdo jiný si zas sedne a potřebuje se vypovídat, až pak k němu přijde velitel a řekne nech už toho a jdi se vyspat, on by si se mnou jinak povídal a povídal.

Kde vojáci žijí?

Na začátku války spali ve školách nebo v kulturácích, to se ale ukázalo sebevražedné, Rusové tam naházeli rakety a bývaly z toho velké desítky i stovky mrtvých. Dneska žijí, co nejrozptýleněji to jde. Na venkovských usedlostech a tak.

Máme si přestavit vesnici, kde žijí zbytky obyvatel…

Ano. Bábinky, dědci – a do toho spousta vojáků.

Co se děje, když se fronta přiblíží?

Všichni civilisté říkají, že nikdy neodjedou. Mají k tomu dobrý důvod. Vlastní bydlení je mnohdy to jediné, co mají. Platy na Ukrajině jsou mizerné a penze ještě horší. Běžný důchod dělá nějaké dva tisíce korun. Když mají lidé vlastní domek, tak se ho drží, co to jde. Ukrajina k vnitřním přesídlencům moc štědrá není, takže volí strategii zůstat co nejdéle.

Jaká situace je přiměje odjet?

Jak se Rusové posouvají dál a dál, tak do vesnic, které jsou blíž frontě, začnou padat miny nebo létat drony. Život se stane nesnesitelným, málokdo má koule to vydržet až do konce. Takový člověk musí být hodně naštvaný na Ukrajince a chce se dočkat ruského světa. I takoví lidé jsou. Třeba Vuhledar, který padl do ruských rukou začátkem loňského podzimu, měl před válkou 19 tisíc obyvatel. Rusové tam pak našli 107 civilistů. Několik z nich jsem osobně znal.

Máte o nich nějaké zprávy?

Jen úplně základní, přes jejich příbuzné. Evakuoval jsem do Čech jednu ženu, jejíž dcera si ve sklepě ve Vuhledaru našla za války partnera a s ním se dočkala ruské armády. Rusové jim tam pak pár týdnů vozili humanitárku a mezitím jim dělali všechny možné prověrky, jestli nejsou špioni.

A kde jsou teď?

Ve Volnovaše, ta už je dost daleko na druhé straně fronty. Žijí v baráku po známých, co utekli do Evropy. Lena si našla práci v obchodě a v zásadě si to prý nemůže vynachválit. Alespoň to říkala její matka, já jsem s ní přímo nemluvil, abych nezpůsobil problémy jí nebo sobě. Myslím, že ukrajinská SBU by nebyla ráda, kdyby zjistila, že mám přímý kontakt s lidmi z druhé strany.

Rusko ze světa nezmizí

Jak je to vlastně s lidmi na Donbase? Kolik jich cítí loajalitu k Rusku, kolik k Ukrajině a jak ten poměr změnila válka?

To se strašně špatně odhaduje. Známí z Charkova mi říkali, že kdybych dva dny před útokem chodil po městě a ptal se lidí, co si myslí o Putinovi a Rusku, tak mi 80 procent z nich řekne, že to vlastně není tak špatné. S prvními bombami, které začaly padat na sídliště Severní Saltivka, se ale spousta lidí zatvrdila a začala Rusko nenávidět, byť pro něj předtím měli pochopení, protože je štval ukrajinský nepořádek a korupce. Kolik lidí takhle zareagovalo, si ale vůbec netroufám kvantifikovat. Pokaždé mě znova udiví, když mi známí říkají, že třeba v Dnipru je ještě spousta lidí, kteří na ten ruský svět čekají.

To jsou etničtí Rusové?

To se vůbec nedá říct. Jedna dáma mi třeba ve Vuhledaru nadávala: kdybyste nám vy, proradní Češi, nedávali tanky, tak tahle válka mohla už dávno skončit. Byla to učitelka ukrajinštiny a její syn, baptistický pastor, zas proukrajinský aktivista. Ta linie se někdy táhne napříč rodinou.

Jak spolu ti lidé vycházejí?

To neznáte z Česka? Někdo je pro SPD…

Ale tady není válka.

No jistě. Na Ukrajině je to ještě ostřejší tím, že rodiny mají často příbuzné v Rusku. Ti lidé se jim po začátku války třeba vůbec neozvali, byť byli předtím v čilém kontaktu, a mí známí si často vymazali jejich číslo z mobilu a už se s nimi nikdy nechtějí vidět.

Dá se taková propast překlenout?

Já se tady někde asi dost naivně, hloupě a možná nevkusně snažím Ukrajincům připomínat, že Rusko ze světa nezmizí, jak by si přáli, že jednou bude nezbytné s Rusy mluvit, tohle tady ale nikdo nechce slyšet. Empatie vůči čemukoliv ruskému je prostě vymazaná. Lidé, se kterými bych si mohl báječně popovídat rusky, ruštinu nevezmou do úst. Jenom když nerozumím nějakému ukrajinskému slovíčku, mi ho řeknou rusky. Rusko zatratili, chtějí, aby neexistovalo.

Jak to může skončit?

Naději, že by tenhle konflikt natrvalo ustal, nemá nikdo. Je tu naděje na krátké příměří, že se někdo vrátí z fronty na půl roku nebo na rok a dá se dohromady, ale budoucnost si tu nemaluje nikdo. Spousta lidí, co znám, vnímá tuhle válku jako preludium nějakého ošklivého, ohromného, přinejmenším celoevropského konfliktu.

A vy se k tomu přikláníte?

Já se většinou pletu. Pouštěl jsem si hubu na špacír, že Rusko na Ukrajinu nikdy nezaútočí. Byl jsem si jistý, že rozumím tomu, co se v Rusku děje, kam Putin tu zemi táhne. Před třemi lety jsem ale tuto jistotu ztratil, takže po mně žádné analýzy nechtějte. Zeptejte se analytika z nějakého think-tanku, který třeba na Ukrajině nikdy nebyl.

Zatím jsem měl vždycky štěstí

Dobře. Jak vidíte mediální pokrytí téhle války? Potkáváte se na Ukrajině s novináři?

Novináře tu čas od času potkávám, i když vlastně čím dál tím méně a poslední dobou skoro vůbec.

A jak hodnotíte reportování o válce?

Mám dojem, že tu čeští novináři dělají výbornou práci. Mají výhodu oproti svým západním kolegům, ti se musejí spoléhat na místní fixery, ukrajinské novináře, kteří mluví dobře anglicky. Západní žurnalistika, jak jsem ji poznal, je založená na tom, že se na něco zeptáte, dostanete odpověď, tu zaznamenáte a máte dojem, že jste popsala, jak se věci mají. To je v dost velkém rozporu s mou zkušeností tady na východě, spousta věcí je tu neartikulovaná.

Jaká byla nejnebezpečnější situace, do které jste se dostal?

To bylo asi v Pokrovsku, začátkem srpna 2023. Celý den se nic nedělo, tak jsem řekl svému kamarádovi, pastoru Olegovi: dej mi děcka, vezmu je na zmrzlinu. Kamarádka Alice nás naložila do auta a jeli jsme. Hrozné vedro bylo, stažená okénka, když jsme slyšeli takový hnusný ostrý zvuk. Říkal jsem: to jsou jenom stíhačky, ty tady létají furt. To, co mělo být stíhačka, ale vlétlo 300 metrů od nás do baráku a ten se takhle rozskočil. Otočili jsme to, děti odevzdali rodičům, já si vzal helmu, vestu a jeli jsme zpátky. Po čtvrt hodině tam Rusové poslali druhou raketu a to bylo zlé. Já jsem měl štěstí, že mě záchranáři vyhnali z trosek ven. Byli dost nekompromisní, tak jsem se trochu stáhl. A pak to tam přilétlo podruhé a vedle mě to zabilo chlapa, prostě ho to roztrhlo. Já jsem měl víc štěstí a stačil jsem zalehnout dřív než on.

Co to bylo za barák?

Hotel Družba.

Jak se člověk má chovat, aby se mu nic nestalo, když kolem něj létají rakety?

Těžko říct, já jsem měl zatím vždycky štěstí.

Specifikem rusko-ukrajinské války je využití dronů, máte s nimi nějakou zkušenost?

Drony jsou strašný problém. Když jsem byl v Pokrovsku v prosinci minulého roku, popisoval mi jeden stařeček, co se mu stalo den předtím. Šel ke studni pro vodu, sešel se tam menší dav, nad ním kroužilo pět dronů. Na nikoho neútočily. Když se ale sebral a šel domů, tak se za ním dva drony vydaly a jeden ho začal honit. Netrefil ho, spadl o kus vedle, ale pocuchal mu tvář. Představte si, že se za takovým dědulou, který přežívá na nějakém směšném důchodu, žene dron. To je děsivá realita 21. století.

Kdo ty drony řídí?

Každý má svého operátora, ten má na očích 3D brýle a sedí s joystickem někde v teple. Nejlepší vojáci už nevypadají jako Rambo, ale žerou chipsy, pijou kolu a odmalička pařili na počítači.

Rusové i Ukrajinci se toho v oblasti dronů asi dost naučili.

To určitě. Na Ukrajině fungují celé manufaktury, komponenty se kupují přes Ali Express a zbytek tu kluci tisknou na 3D tiskárnách.

Jak drony změnily situaci na frontě?

Naprosto ji proměnily. To je jeden z hlavních důvodů, proč se na frontu moc nedostanu. Nebe je zamořené drony, kluci musí jít na pozice třeba tři kilometry a někdy to jdou mnoho hodin, protože se musí schovávat pod korunami stromů. Drony můžou navíc na dálku zaminovat oblast, ve které jste. Vy někam dojdete, a když se ráno vracíte, ta cesta, kterou jste považovala za čistou, je zaminovaná, protože tam dron naházel malé nášlapné miny.

Dovedete si představit, že by se ten konflikt přiblížil k nám? Válka přece musí společnost úplně proměnit.

Já si docela často, když jsem tady, snažím představit lidi, co znám z Česka, a přemýšlím, jak by se zachovali v situacích, které tady zažívám. V těch vyhrocených okamžicích, kdy si musíte vybrat černou a bílou.

Co člověku pomůže zachovat se správně? Co jste se naučil?

Naučil jsem se především to, že první se zbraně chápou hrubiáni, násilníci a dobytci, se kterými nechcete mít nic společného. A pak se musí najít kluci, kteří se jim postaví. Jenže zároveň mám strach, kým se tito kluci sami nakonec stanou. Lidský život jako by ve válce neměl žádnou hodnotu, kluci velitelé rozhodují o tom, koho pošlou do těch nejhorších situací, ze kterých se ten člověk pravděpodobně nevrátí. Co to s nimi samotnými udělá, to nevím.