Pamětníky je třeba vnímat jako aktivní aktéry, nikoliv jako pasivní oběti

Na počátku byla snaha hollywoodského režiséra zaznamenat vyprávění přeživších. Měl Steven Spielberg nějaký plán, koho chtěl natočit a v jakých zemích?

Týmy profesionálních filmařů, akademiků i přeživších dokumentovaly v Evropě i v zámoří primárně židovské pamětníky. Později k nim přibyly i další oběti nacistického režimu včetně Romů či politických vězňů. Všechny štáby se řídily jednotnou metodikou vedení rozhovorů.

Jakou?

Filmaři se ptali nejen na předválečný život, zkušenosti z války, ale také na to, co pamětníci zažívali po roce 1945. Rozhovory neměly být „jen“ o traumatizující zkušenosti z války, ale měly obsáhnout mnohem delší časový úsek v životě konkrétního člověka. Hlavní motivací pro založení „Spielbergovy“ nadace USC Shoah Foundation byla nejen snaha o zachování unikátních svědectví, ale především jejich předávání dalším generacím ve světě, kde přímí svědci holokaustu již nebudou naživu. Během pár let se podařilo nahrát desítky tisíc rozhovorů. Hodně tomu pomohlo, že dokumentaristé už nepotřebovali těžkou filmařskou techniku. Natáčeli na ruční kameru. Záznamy byly nejdřív na VHS, postupně se vše digitalizovalo – a díky tomu je většina rozhovorů online.

Letos si připomínáme 80. výročí konce války. Pro řadu přeživších koncentračních táborů sice osvobození znamenalo, že se mohli vrátit domů, ale moc dobře se tam necítili…

Mnozí si kladli otázku, zda je to ještě vůbec domov. Po návratu z koncentračních táborů zjistili, že většina příbuzných a přátel zahynula. Svět, který znali před válkou, neexistoval. Ačkoliv se někteří přeživší snažili navázat na svůj předchozí život, často to nebylo možné. Nástup komunismu byl pro mnohé také nepřijatelný. Raději se proto rozhodli, že začnou úplně jinde, od nuly. Odjeli do Izraele, Ameriky nebo do Austrálie.

Technologické propojení

Rozhovory v tomto archivu jsou ve více než čtyřiceti jazycích. Jak se lze v takovém množství zorientovat?

Tolik dat můžeme zpracovat pomocí digitálních nástrojů a strojového učení, které například umožňuje generovat automatické titulky. Bavíme se přitom nejen o světových jazycích, ale o titulkování vzpomínek jezídů z Iráku nebo rozhovory s Rohingy, muslimskou menšinou žijící v západní Barmě. Není proto náhoda, že se Centrum vizuální historie Malach (CVHM) nachází na Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Byl to právě výzkumný projekt Vícejazyčný přístup k rozsáhlému archivu mluveného slova (Multilingual Access to Large Spoken Archive), který otevřel dveře spolupráce s USC Shoah Foundation a dal vzniknout akronymu Malach. Díky napojení na vývojáře a moderní technologie tak může Malach nejen poskytovat přístup k velkým digitálním archivům, ale zpřístupňuje i malé a nové kolekce, které nemají své „domovské“ archivy. Zároveň máme v Malachu k dispozici nástroje, které dále usnadňují nebo rozšiřují možnosti vyhledávání.