Největší tlak na děti je ve sportech, kde jsou peníze. V tenise, hokeji nebo ve fotbale

Jací rodiče za vámi nejčastěji chodí? Třeba i takoví, kteří nutí své děti do sportu, aniž by ony měly jakékoliv nadání nebo vztah k pohybu?

Z praxe to naštěstí neznám, chodí za mnou rodiče dětí, které chtějí sportovat. Ale měla jsem případ, kdy chlapeček dělal jeden sport, ale vlastně chtěl dělat jiný. Rodiče se báli změny a nechtěli na to přistoupit – vždyť toho už má tolik za sebou! V roli rodičů bychom měli hlavně vnímat své dítě: co ho baví, co chce, co má rádo. Měli bychom žít své životy, aby naše děti mohly žít zase ty své. Neměli bychom mít přehnané ambice a touhy.

Co především ve své praxi sportovního psychologa řešíte?

Asi nejčastěji řeším problémy, které brání lepšímu výkonu. Strach, bariéry. Běžnou situací je, že sportovec je v tréninku skvělý, ale při soutěži to nedokáže prodat. Anebo se obecně neumí vyrovnat se stresem a tlakem. Někdy řeším i situace, kdy se sportovec bojí jít do výkonu na sto procent, protože se bojí zranění. U dlouhodobějších potíží je pak v pozadí celý život, tedy situace v rodině, vztahy s rodiči a podobně.

Když pracujete s dětmi sportovci, setkání se odehrávají jen mezi vámi a dítětem, anebo jsou u toho právě i rodiče?

U menších dětí rodiče bývají, u starších už spíš ne. Pokud vnímám, že téma či problém dítěte jsou spjaty s rodičem a jeho přístupem, třeba vysokými nároky, je nezbytné rodiče do procesu zapojit. U sportovců mladších dvanácti let je hodně věcí, na kterých by měl zapracovat především sám rodič, ne dítě.

Nejsou taková sezení ve třech pro dítě náročná? Dokáže se uvolnit, když je tam rodič?

Je potřeba, aby všichni dokázali vnímat toho druhého a porozuměli si. Na to je nutné se připravit, projít si s dítětem, jak to bude vypadat a o čem chce mluvit. Aby to neskončilo tak, že přijde téma, které dítě nechce před rodiči otevřít. Sezení ve trojici ale bývají velmi užitečná, hodně rodičů si z nich odnáší nový pohled na věc a větší porozumění dítěti. U rodičů to obvykle vede k většímu vnitřnímu klidu.

Kde jsou peníze, bývá tlak

Dítěti je osm nebo devět let, chodí do sportovního oddílu a už vnímá, že má talent. Na co si dát v tuhle chvíli pozor?

Problémem může být už jen to, že dítěti často říkáme, jak je nadané. I v komunikaci s trenéry je dobré být před dětmi ostražití a vážit svá slova. Přemýšlet o tom, jak se dítě může cítit v tom, co od nás či trenéra nebo trenérky slyší. Dítě vycítí vysoká očekávání a bude se snažit je naplňovat, zároveň se ale může dostávat pod velký tlak. Může přebírat rodičovské a trenérské vzorce, mít v hlavě jejich myšlenky a nebýt samo sebou. Když rodič vidí úspěchy dítěte, může je začít brát jako samozřejmost a zapomínat na pomíjivost úspěchu ve sportu. S neúspěchem pak přijde nálož negativních emocí, které zákonitě ovlivní i to dítě. V nižších věkových kategoriích je skvělé, když se malému sportovci díky talentu daří, protože ho to žene dopředu, jenže když přijde do vyšších kategorií, najednou může narazit, protože tam už je dobrých většina. Dosud před sebou neměl překážky, teď si neví rady, není na takovou konkurenci psychicky vybaven.