Rozlučka. Jednou to přijít muselo, píše Márdi

A je to tady. Ptáte se co? Toto je poslední promluva Hlasu ze San Piega. Jednou to přijít muselo. Změny vždycky přijdou. Nebraňme se jim, jsou to nové starty.

Jsem spokojenej. Čekal jsem jednu sezonu, a bylo jich šest. A k tomu ještě knížka z prvních pěti let! Bylo to moc pěkný! Děkuju skvělýmu novináři Tomáši Poláčkovi za to, že mi to umožnil, a editorovi Michalu Musilovi, že to se mnou vydržel. Toto poslední zvolání má číslo sedmdesát čtyři. Sedmdesát čtyři je i koncové číslo roku, kdy jsem se narodil, a tak je tu i symbolika. To je plné menu!

Jsem rád, že mi můj klub dal možnost odehrát rozlučkový zápas a já můžu zamávat, rozloučit se s každým, kdo si rád četl o tom, jaký to je, když hraješ v kapele.

Já osobně jsem hrál ve dvou. Ta první se rozpadla před mnoha lety, uprostřed devadesátých let. Dohodli jsme se tenkrát zcela mírumilovně, že to ukončíme, protože jsme byli rozdělení na dvě části a každá chtěla hrát něco jinýho. Poslední koncert jsme měli doma v Pardubicích na majálesu. Zahráli jsme závěrečnou píseň. Byla to převzatá věc od Pixies jménem U-mass. Pod pódiem tančili naši kámoši. Všichni věděli, že je to opravdu naposled, a tak do toho šli víc než jindy. Najednou byl konec. Za pódiem jsme si řekli pár černejch vtipů, plácli jsme si a já jsem šel s bubeníkem na pivo. Budoucnost byla před námi. My dva jsme spolu pokračovali dál v kapele jménem Vypsaná fiXa. Dost často jsem tu o existenci této party psal a doufám, že se mi podařilo ukázat všechny strany kapelního měsíce a taky mnoho důvodů, proč mě tato magnetová hudební hora přitáhla.

Ten chlápek, kterýho se ptali, proč skočil nahej do kaktusů, to vždycky řekne za mě:

„Přišlo mi to jako dost dobrej nápad.“

Tak se mějte dobře, čtěte Reportéra a přijďte na FiXu!

P. S. Zrovna mi volal nový redakční trenér a má nápad…