Poslední romantik. Banjo a Rychlé šípy mě nabíjejí, říká ilustrátor kultovního komiksu

Vystoupit z autobusu, udělat vlevo v bok, dát se nahoru směrem k lesu, u závory doleva na šikmou stezku… Právě tak mi ilustrátor legendárních Rychlých šípů a zakladatel kapely Paběrky Marko Čermák do telefonu vysvětloval, jak se k němu dostanu. Vše jsem si poctivě zapsala – a pak jsem lísteček s pokyny nechala doma na pracovním stole. Výlet na jeho chatu do údolí Hadrů v Brdech tak byl ještě větší dobrodružství, než jsem čekala.

Srub schovaný nedaleko příjezdové lesní cesty jsem ale nakonec přece jen našla. Marko Čermák, který si říká poslední romantik, mě v něm uvítal u stolu plného sešitů Rychlých šípů a s velkým rozpracovaným obrazem téhle pětičlenné partičky. Zakázky na ilustrace má prý i více než na rok dopředu. A ve srubu, daleko od civilizace, se mu pracuje nejlépe. Chata El Toro je jeho od roku 1968. Ilustrátor Rychlých šípů si ji ve svých osmadvaceti letech pořídil se svojí první ženou. Na první pohled ho uchvátila svým geniem loci. „A takhle to funguje dodnes, nejen tady u chaty, ale v celém mém životě,“ vysvětluje mi, když se společně posadíme v teple vytopené místnosti. „Jsem staromilec, když jdu nějakým krajem, tak mě vůbec nenadchne nějaká novostavba, ale vždycky je to takový domeček, kde je vidět, že ho léta nikdo neobýval,“ vysvětluje, čím mu srub z roku 1926 před lety učaroval. Velké plus pro něj je i to, že ostatní chatky jsou už roky prázdné a ilustrátor tu má potřebný klid. „Žádnej soused, lepší soused,“ shrnuje s úsměvem.

I když mu táhne na pětaosmdesát, a právem by si tak v lesích mohl užívat zaslouženého důchodu, Marko Čermák se do penze nechystá. „Jsem prduch. Pracující důchodce, to mě tak příjemně pronásleduje.“ Navíc je pořád tramp tělem i duší. Stejně jako kdysi, stále spí pod širákem. Nad mojí otázkou, jestli to není hazard se zdravím, se jen pobaveně zasměje. „To říkají ti, co to nevyzkoušeli. Anebo ti, co to vyzkoušeli, nevěděli, co dělat, a mrzli.“ On se svými přáteli využívá v největších mrazech speciální horolezecké spacáky. „Když do toho vlezete, jste jako v ráji,“ přibližuje. „Máme svůj svět. Já tomu říkám ghetto, moje žena ten výraz nemá ráda. Je neskutečná devíza, když to lidé mají. Ten náš svět nám natolik stačí, že nepotřebujeme hledat žádné další rozptýlení,“ vysvětluje, co pro něj i po letech trampování znamená. Je jedno, jestli je parné léto, nebo padá sníh, Marko Čermák si život bez trampování nedokáže představit, stejně jako bez hudby a svého milovaného banja. V československém hudebním světě se proslavil hrou na to pětistrunné. I během našeho povídání má nástroj po ruce.

Estébáci milovali naše písničky

Zvuk banja ho uchvátil v letech dospívání díky poslechu vysílání zahraničních rádiových stanic. Od té doby toužil se na nástroj naučit. I když uznává, že ne každý může mít zvuk banja rád. „Většina banjistů totiž nedělá to, co dělám já. Odmontuji si rezonátor a do banja strčím buď pláštěnku, nebo složený přístřešek. A tím ten zvuk ztlumím. Skoro nikdo to nedělá a to je obrovská chyba, protože ten zvuk je ostrý a agresivní. A já lidem nechci banjo znechutit,“ vykládá s tím, že občas se mu nástroj podaří ztišit tak důkladně, že ho lidé prosí, aby na zvuku naopak přidal. A tak přidá a na každém trampském výšlapu rád zahraje. „Za ty stovky trampů bych spočítal na prstech ruky chvíle, kdy jsem ho neměl u sebe. Jinak ho mám vždycky a doufám, že vždycky mít budu,“ vysvětluje, že nástroj v ruce je pro něj stejně přirozený jako výlety do přírody.